Lukáš
Kratina

Váš tým získal oborovou výroční cenu ČASOVANÁ BOTA za rok 2025. Lukáši, moc celému týmu gratuluji k ocenění, které vzniklo před 25 lety jako vyjádření uznání lidem pracujícím v první linii. Jaký je to pocit získat takovou cenu?

Abych byl upřímný, neočekával jsem, že bychom mohli uspět. Pokud mám popsat, jaký je to pocit, řekl bych, že jde především o pocit uznání od odborné veřejnosti. Je to potvrzení, že práci, kterou děláme, odvádíme smysluplně a kvalitně.

Jaký od ní očekáváte přínos? Myslíte, že ocenění nějak ovlivní to, jak o své práci přemýšlíte, nebo jak vás vnímá veřejnost a vaši partneři?

Uměl bych si představit, že když se jiné služby dozvědí, jakým způsobem pracujeme a co nabízíme, mohou se na nás obrátit – ať už kvůli sdílení dobré praxe, nebo proto, abychom mohli přijmout klienta, kterého znají a kterému jejich služba v danou chvíli nedokáže nabídnout potřebnou podporu. Pro nás – a pro mě osobně – je to zároveň závazek. Když se někdo z odborné veřejnosti podívá na naši práci a řekne: „Děláte to dobře, zasloužíte si ocenění,“ je to motivace službu dál rozvíjet, nebo minimálně udržet její současnou kvalitu.

Byli jste nominováni za velmi komplexní nabídku služeb. V nominaci zazněl citlivý přístup, lidskost, kreativita a také schopnost dotahovat případy ke zdárným koncům. Ráda bych se teď podívala právě na tyto „případy“ – tedy na jednotlivé lidi, jejich příběhy a osudy. Pracujete s cílovou skupinou, která je ohrožena vysokou mírou sociálního vyloučení. Jsou to lidé bez domova, lidé potýkající se se závislostmi nebo se závažnými zdravotními problémy. Dá se říct, kdo je váš typický klient nebo klientka?

Na ulicích hlavního města Prahy se nejčastěji potkáváme s muži, což kopíruje demografickou křivku. Pokud bych měl říct věkový interval, převažují lidé zhruba nad třicet let. Po letech praxe musím říct, že když s klienty mluvíte, u většiny z nich se dostanete k tomu, že vycházejí z nepodporujícího nebo nestabilního rodinného zázemí. Někdy rodinné zázemí úplně chybělo a člověk prošel dětským domovem, výchovným ústavem nebo péčí některého příbuzného. V tom se jejich příběhy často potkávají. U velké části našich klientů se zároveň objevuje zkušenost se závislostí – buď aktuální problém, nebo alespoň zkušenost z minulosti.

Potvrzuje se tedy předpoklad, že v pozadí bývá špatné rodinné zázemí, závislost nebo třeba duševní onemocnění? Anebo může jít i o smůlu, že se člověk dostane na ulici?

Duševní onemocnění se u našich klientů samozřejmě také objevuje. Někdy jde o onemocnění, které začalo už v nízkém věku a provází člověka celý život. Jindy se duševní potíže objeví až vlivem situace, ve které se člověk ocitl. Můžeme mluvit například o úzkostech nebo depresích, se kterými se – byť třeba nediagnostikovaně – potkala velká část našich klientů.

Myslíte, že tyto potíže stojí u kořenů toho, proč člověk skončil na ulici, nebo jsou spíše důsledkem života na ulici?

Myslím, že se to nedá úplně zobecnit. Určitě potkáváme lidi, u kterých bylo duševní onemocnění důvodem – například nedokázali vytvářet funkční vztahy, udržet si bydlení nebo obstát v pracovních kolektivech. Nedokážu ale říct, jestli je to u většiny příčina, nebo naopak důsledek. A pokud jde o smůlu, ta se samozřejmě také objevuje. Smůla se objevuje třeba v tom smyslu, že někdo úspěšně podnikal, podnikání mu nevyšlo, vznikly velké dluhy a dostal se do situace, ve které si už nevěděl rady. Nebo se setkáváme s rozpadem manželství, který je pro někoho natolik zásadní a traumatickou životní událostí, že s ní neumí naložit a má to další důsledky. Velmi pravděpodobně se to projeví i v oblasti duševního zdraví. Když jsou v takové chvíli omezené kompetence, dovednosti a schopnosti člověka, může se stát, že skončí na ulici.

Vnímáte v současnosti v ulicích nějaký trend?

Neřekl bych, že se objevuje nový trend ve způsobu chování nebo v tom, jaké návykové látky lidé preferují. Co ale dokážeme popsat, je stárnutí populace lidí bez domova. To se dlouhodobě ví a přináší to nová témata: zhoršující se zdraví, dostupnost zdravotní péče, zdravotně sociálních služeb i sociálních služeb pro lidi se zhoršeným zdravotním stavem.

Spolupracujete s dalšími odborníky na zdravotně sociálním pomezí – s adiktology, se zdravotně sociálními pracovníky nemocnic, se spolkem Medici na ulici, s ordinací doktorky Pekárkové při Armádě spásy a také s psychoterapeuty. Jak tuto spolupráci hodnotíte?

Daří se rozpouštět prvotní bariéru a ostych. Když klientovi nabídnu podporu odborníka, kterého osobně znám, nebo který s námi přímo spolupracuje v týmu, odpadá obava z toho, co si o něm bude myslet. Klient nemusí znovu zdůrazňovat, v jaké situaci se nachází, protože je to v dané chvíli zřejmé. Shrnul bych to tak, že se nám daří klienty a klientky dobře navazovat na odborníky, se kterými spolupracujeme.

Zmiňoval jste, že jsou součástí týmu. Co to přesně znamená?

Úplně jednoduše to znamená, že mají zaměstnaneckou smlouvu a jsou našimi kolegy v týmu.

Chodí také do terénu? Představila jsem si, že klienti nemají ostych, protože je znají jako vaše kolegy z terénu.

Tuto podporu čerpají především klienti, které dlouhodobě provázíme v rámci intenzivního case managementu. Neznamená to, že by odborníci byli dostupní výhradně jim, ale ve většině případů právě tito klienti využívají adiktologické poradenství nebo psychoterapeutickou podporu. Ta většinou probíhá v našem zázemí, kam za námi klienti docházejí. Mají tak možnost odborníky poznat nebo je alespoň zahlédnout ještě před první schůzkou.

Takže už znají prostředí a vědí, že tam odborník je, že je tam pro všechny a že už někomu pomohl.

Přesně tak. Zároveň si myslím, že tím, že jsme si tyto lidi vybrali do pracovního týmu, je to i určitá záruka, že jsme přesvědčeni o kvalitě jejich práce. Klienti jim tak mohou snadněji důvěřovat.

Zmiňoval jste doktorku Pekárkovou, která je skutečně kapacitou. Bavíme se o multidisciplinární spolupráci na zdravotně sociálním pomezí...

Máme i konkrétní úspěchy, které z této spolupráce vzešly. Pokud budeme mluvit o adiktologii, daří se klientům nacházet zdravější vztah k jejich závislosti, případně odhodlání absolvovat pobytovou léčbu. V rámci psychoterapeutické podpory je možné výsledky hodnotit spíše dlouhodobě. Každopádně ale vede k tomu, že lidé mají prostor věnovat se sami sobě, v bezpečném prostředí si osahat své silné stránky i slabiny a určit si, co je v jejich příběhu právě teď nejdůležitější.

Mohl byste uvést příklad z praxe, nějakou kazuistiku klienta, kterou si nesete s sebou?

Jeden příklad dobře ukazuje spolupráci s terénním týmem a nočním terénním týmem v rámci zimních humanitárních opatření hlavního města Prahy. Během nočního terénu se podařilo kontaktovat klienta ve veřejném prostoru, zajistit mu přes zimu nocleh a úspěšně ho navázat na sociálního pracovníka v naší službě. Ve spolupráci s ním a s adiktologem se podařilo najít vhodné prostředí pro pobytovou léčbu, kterou klient zdárně absolvoval. Absolvoval také doléčování, podařilo se obnovit kontakt s rodinou a v současnosti má pronajatý byt i zaměstnání. Nedávno si po dlouhé době koupil auto a věnuje se svým zálibám. To je jeden příklad za všechny.

To zní skoro pohádkově. Nečekala jsem, že to může dojít až tak daleko – má byt, práci i auto. Spolupracujete s programem Housing First, máte chráněné byty, nebo klient hledá bydlení rovnou na běžném trhu?

V rámci Armády spásy máme tým sociální rehabilitace, který se zaměřuje na podporu lidí v principu Housing First. Pokud tedy řešíme bydlení, čerpáme i podporu tohoto týmu. Pokud jde ale o dostupnost bydlení v Praze, kde působíme, je pro většinu našich klientů bohužel nedostupná. Situace se v Praze stále zhoršuje. Kvůli nastavení bodovacího systému mnoho našich klientů – pokud netrpí dlouhodobým chronickým fyzickým onemocněním, jsou pracovně schopní a nejsou v důchodovém věku – často nedosáhne na dostatek bodů, aby byli zařazeni do pořadníku žadatelů o městský byt nebo sociální bydlení.

Přemýšlím, čím to bylo, že se to u zmíněného klienta tak podařilo. Byla to čistě jeho motivace, nebo v tom hrálo roli ještě něco dalšího?

Základní motivace a síla samozřejmě vychází zevnitř klienta. Zároveň ale tento příklad úplně nepopisuje běžnou praxi. Nestává se tak často, že by se v relativně krátkém čase – třeba během roku a půl – podařila tak výrazná stabilizace. Velkou roli hrálo, že tento konkrétní klient neměl dlouhou zkušenost s bezdomovectvím. Měl za sebou také poměrně četné pracovní zkušenosti, byl vysokoškolsky vzdělaný a měl funkční rodinnou strukturu – nebo alespoň rodinu otevřenou tomu, aby ho podpořila, když se vydal na cestu změny. To hodně pomohlo.

Takže se tam daly vztahy obnovit a navázat, nebyly mezi nimi tak velké propasti.

Přesně tak. Ve chvíli, kdy dospěl k odhodlání nastoupit do pobytové léčby, nastoupila i rodinná podpora. Rodina mu pomohla se stabilizací před léčbou, s materiálním vybavením a částečně se zapojila i do samotné léčby, například při víkendech pro rodiče.

Zmínili jsme, co se daří. Teď se ale oklikou dostáváme k tomu, že se to tak dobře a tak rychle nedaří pokaždé. Takový výsledek v tak krátkém čase asi nelze považovat za standard. V čem vidíte hlavní důvody, proč se spolupráce nedaří nebo proč se kroky nedaří činit tak rychle?

Z mého pohledu to hodně souvisí s délkou zkušenosti s životem bez domova. Čím delší je, tím více lidem ubývají dovednosti, zdroje a schopnosti. Setkávají se s odmítnutím a neúspěchy. Většina z nich se už někdy pokusila udělat změnu. Mnohým se změna i podařila, ale nepodařilo se ji udržet. S každým dalším propadem ubývá sil zkusit to znovu. Je tam obava, že další neúspěch bude ještě bolestivější. K tomu je potřeba přidat vztahovou síť, kterou klienti a klientky mají. V mnoha případech úplně chybí. Nejsou v kontaktu se svou rodinou, nebo jsou vztahy velmi poškozené. Pokud mají přátelské nebo partnerské vztahy, často jsou opět ve skupině lidí bez přístřeší. Samo o sobě to není špatně, ale ne vždy jsou tyto vztahy podporující a posilující tak, aby člověku pomohly na cestě ke změně. Je to tedy určitý souběh okolností, se kterým přicházíme do kontaktu. K tomu je potřeba přidat celou minulost člověka a důvody, proč se daná situace objevila. Najednou máte před sebou hodně zamotané klubko. Člověk musí rozplétat jeden uzlík po druhém a nepřeskakovat. Chce to odvahu a trpělivost – jak na straně pracovníků, tak na straně klientů a klientek.

Jedním z důvodů vaší nominace na ocenění Časovaná bota byl právě intenzivní case management, který ve vaší službě znamená dlouhodobé individuální provázení klientů. Je to jeden z pilířů terénního programu Streetwork Praha. V čem je tato práce ve vaší službě specifická? Jak ji děláte?

V terénním programu vznikla potřeba mít pracovní skupinu, která dokáže poskytovat dlouhodobou podporu. To, co děláme, se teoreticky dá dělat i při běžném terénu, ale naráží to na časové možnosti. Máte závazky a povinnosti vůči městským částem, musíte se věnovat veřejnému prostoru a dát mu určitý čas. Pak už není kapacita intenzivně spolupracovat třeba se šesti, sedmi nebo více lidmi.

Základem sociální práce je, že spolupráci nastavujeme podle potřeb klienta. Z mé praxe se hodně osvědčuje pracovat se vztahem mezi klientem a pracovníkem jako s funkčním nástrojem sociální práce. Pracujeme skrze budování tohoto vztahu. Snažíme se vytvářet vztah nejen s konkrétním pracovníkem, ale s celou službou. Chceme vytvářet bezpečné prostředí. Klienti sami popisují, že je to místo, kde se cítí bezpečně, kde mají chvíli klid, kde si mohou připravit jídlo nebo využít zdravotně-hygienickou stanici. Zároveň se snažíme posilovat kompetence našich klientů a klientek a podporovat jejich samostatnost. Protože jde o spolupráci, potřebujeme na straně klienta partnera, který také činí určité kroky. Přitom ale reflektujeme jeho aktuální schopnosti a dovednosti. Pro někoho je v danou chvíli maximum, že si zvládne sám vyplnit formulář, ale už je pro něj obtížné jít osobně na schůzku do instituce. Jiný klient potřebuje jen to, abychom s ním nakreslili mapu kroků, označili v ní body a pomohli ji koordinovat – a zbytek už zvládne sám. Zaměřujeme se také na volnočasové aktivity. Na první pohled to může vypadat jen jako procházka do lesa nebo opékání buřtů, ale i v těchto chvílích sleduji dynamiku skupiny. Vzniká vrstevnická skupina, která může sdílet zkušenosti. Jsou v ní lidé v různých fázích života a mohou si předávat, co se jim osvědčilo, co nefungovalo a co jim pomohlo.

To zní skvěle. Dá se nějak vyjádřit úspěšnost této individuální práce, třeba procentuálně?

Myslím, že procentuálně to vyjádřit nejde, protože bychom si nejdřív museli říct, co vlastně považujeme za úspěch. Obecně bych řekl, že úspěch je, když se podaří dosáhnout cílů, které si stanoví sám klient. Ty se ale hodně liší. Samozřejmě platí, že většina našich klientů si přeje podobné věci: bezpečný prostor, funkční vztahy – partnerské i přátelské – a nějaký zdroj příjmů. V jednotlivých případech se ale liší třeba forma bydlení. Pro někoho je v danou chvíli cílem ubytovna. Může tam prosperovat a být spokojený. A může se stát, že díky zažitým úspěchům obnoví důvěru sám v sebe a ve své schopnosti. Ve chvíli stability si pak může říct, že si přeje víc a že možná může dosáhnout víc. Jeho cíl se tak posune dál. U našich klientů a klientek se to tedy hodně liší a nevím, podle čeho přesně hodnotit úspěšnost spolupráce. Pokud bychom se bavili o nějaké formě bydlení nebo o nalezení brigády či zaměstnání, to se daří u většiny z nich. Často jde ale o dočasné ubytování – například ubytovnu nebo azylový dům – jako odrazový můstek nebo fázi stabilizace.

Líbilo se mi, jak jste říkal, že se cíle v průběhu spolupráce mění. Možná člověk na začátku ani nedohlédne, že by to ještě mohlo být lepší, ale postupně se to vyvíjí.

Je to tak. A je to něco, s čím podle mě aktivně pracujeme. Když s klientem sestavujeme plán nebo cestu, myslíme na to, abychom se nejdřív věnovali cílům, které jsou relativně dobře splnitelné. Právě tyto cíle s sebou nesou zážitek úspěchu – že to člověk vlastními silami, případně s podporou, dokázal zvládnout. Myslím, že jsou to velmi důležité momenty.

Kdy si sám řeknete: „Odvedl jsem dobrou práci, to se mi povedlo?“

Je pravda, že mám tendenci dívat se na svou práci až příliš kriticky. Rád bych měl všechny zabydlené v nájemním bydlení a teprve pak bych si řekl, že je to skvělá práce. Zpětnou vazbu mi ale dávají kolegové a kolegyně i samotní klienti a klientky, kteří přicházejí s oceněním.

Z toho, jak mluvíme, hodně vnímám slovo bezpečí. Jak jste říkal na začátku – špatné zkušenosti se opakují a tím je to těžší. A tady najednou vzniká bezpečný prostor a přijetí pracovníky, kteří je nesoudí.

Souhlasím s tím, jak to říkáte. Zároveň bych doplnil, že velkou výhodu máme i v prostoru, který máme k dispozici. Je poměrně štědrý – samostatný dům ve vnitrobloku, relativně v centru města. Když projdete branou z hlavní třídy dovnitř do dvora, kde rostou stromy, částečně se odcloní hluk města. Zároveň je tam i v létě stín a není to místo, kam by běžně chodili lidé přímo z ulice. To se samozřejmě může stát a podporu dostanou, ale primárně je to prostor, kam si zveme klienty – buď přímo z terénu, protože s nimi potřebujeme něco zařídit, nebo klienty, se kterými dlouhodobě spolupracujeme.

Zmínil jste veřejnost – že do vašeho prostoru běžně nepřichází. To mi nahrává na otázku postoje veřejnosti. Ta se k lidem na okraji společnosti často staví odmítavě, někdy až agresivně. Viní je z toho, že si za svou situaci mohou sami. Často také zaznívá, že jim život na ulici vyhovuje a že změnu ani nechtějí. Jak se na to díváte?

Mám podobný dojem, jaký popisujete. Osobně si myslím, že to vychází hlavně z toho, že fenomén lidí, kteří přišli o bydlení a žijí na ulici nebo se pohybují ve veřejném prostoru, je tady s námi už velmi dlouho. Ne že by byl vyprázdněný, ale ztratil určitou naléhavost. Veřejnost pak může mít pocit: máme přece nastavený sociální systém, ze státního rozpočtu podporujeme neziskové organizace, ale zdánlivě se nic neděje. Zvenčí to může vypadat tak, že se lidé bez domova dost nesnaží – nebo že se nesnaží vůbec.

Přijde mi, že pro člověka může být ohrožující i samotná představa, že by se jedním z těchto lidí mohl stát on sám. Jak jsme mluvili o člověku, kterému nevyšlo podnikání, nebo o člověku, kterému se rozpadl vztah a přišel o domov – všichni možná podvědomě cítíme, že se nás to také může týkat. A nějakým způsobem se tomu bráníme. Je pro nás bezpečnější ukázat na ty druhé a říct: „Oni se dost nesnaží, mě se to netýká.“

Určitě to může být jeden z důvodů. Zároveň mám pocit, že u lidí obecně funguje osobní zkušenost. Když se v bezprostředním okolí setkáme s někým, komu se něco takového stalo, začneme na celé téma nahlížet trochu jinak. Když se to stane třeba strýci nebo bratranci – prostě někomu, koho máte na dosah – věřím, že se lidé na tuto problematiku začnou dívat jinak. Začnou vidět, že ve většině případů nejde jednoduše o to, že by byl člověk líný a nechtěl chodit do práce. Přes osobní zkušenost téma získává úplně jiný rozměr. Lidská zkušenost je v tomto směru silná. Pro některé lidi je osobní zážitek důležitý. Samozřejmě bychom se mohli bavit také o tom, jaký mediální obraz lidí bez domova existuje v mainstreamových médiích a jaké zprávy tento obraz spoluvytvářejí.

Moderovala Michaela Burdová z České asociace streetwork