Petra
Procházková

Osetie, Abcházie, Gruzie, Tádžikistán, Náhorní Karabach, Afghánistán, Kurdistán, Čečensko, válečné zóny, uprchlické tábory. Jak se žije novinářům v takových oblastech?

Novinářům se nežije v takových oblastech špatně, protože novináři takové oblasti vyhledávají, a když se někde něco děje, byť je to se znaménkem mínus, tak je to pro novináře vždycky snazší, než dělat novináře odněkud, kde se neděje nic. Vždycky jsme si dělali legraci, že v Rusku je snadné dělat zpravodaje, protože se projdete po Rudém náměstí a máte reportáž. Kdežto v Bruselu si to musíte sakra vydřít. Pokud vám nevadí drobné nepohodlí, nebo cestování, omezení v hygieně, tak to tak strašné není.

Dá se zvyknout na to, co vidíte?

Dá se trošku zvyknout, jak zvládat emoce. Je potřeba se koncentrovat na práci a přirozenou reakcí normálního člověka, který vidí, že je někomu zle nebo trpí, je pomoci. U novináře to má jedno ale. Musíte si uvědomit, jestli je ta pomoc v tu chvíli žádoucí, nebo je důležitější o tom napsat. Ono je to v určitou chvíli nejde dohromady a velmi často jsou na místě lidé, kteří zvládnou pomoc lépe, než novináři. Myslím si, že úkolem novináře je o situaci informovat, zůstat vždy, pokud to alespoň trochu jde, mírně nad věcí, informovat pravdivě a dát čtenářům, divákům, možnost rozhodnout se, jestli oni chtějí do děje nějak zasáhnout.

V Čečensku jste se nabídla jako rukojmí za pacienty nemocnice, na Východním Timoru jste se dostala mezi guerillové bojovníky. Kdy se válečný novinář a pozorovatel stává součástí příběhu?

Vždycky se musíte snažit nepřekročit hranici, kdy jste až natolik součástí příběhu, kdy začnete fandit jedné ze znepřátelených stran. Což o to fandit, to by ještě asi nevadilo, každý někomu fandí. Ale přestanete vnímat, vidět ty prohřešky, na straně, na které se zrovna nacházíte. Nejde o to, že si vymýšlíte. Mnohem svůdnější je pro novináře neříct všechno, co vidí. Jsou věci, které by někomu, komu fandíte, uškodily, tak je prostě neřeknete. To se stává velmi často, pokud jste součástí děje. Mohou to být úplně obyčejné věci. U někoho bydlíte, musíte u někoho bydlet. Na frontové linii nejsou obvykle hotely. Lidé, u kterých bydlíte vás začnou ovlivňovat. Chrání vás, dobře vám vaří, snaží se o vás starat lépe, než o příslušníky vlastní rodiny. To musíte emočně zvládnout. Nemůžete najednou nevidět, že se tam dějí věci, které byste měli popsat, ale nechcete, protože cítíte vděčnost ke skupině, u které se zrovna nacházíte. Je to hodně složitá situace.

Co vám pomáhá být nezaujatá?

Nebyla jsem vždycky nezaujatá, chyby zpětně vidím a reflektuji. Hodně pomáhá zkušenost. Není to okorání, ale uvědomění, že to nesmíte dělat. To se nemusí týkat jen válečných zón. Jakákoliv oběť, jak válečného konfliktu, nebo sexuálního násilí, ve vás jako v člověku budí soucit. Tento soucit nesmí překrýt fakt, že jako novinář musíte za každou cenu informovat pravdivě a snažit se nahlédnout do motivů chování i té druhé strany. Nesmíte odsoudit jenom tak. Novinář není soudce, nemá co soudit. Má dát podnět k tomu, aby se o tom společnost a případně soudy zamýšlely. Aby se lidé o tu věci zajímali. Ale soudit by neměl.

Sledovaly jednotlivé strany to, o čem píšete?

Výhoda byla, že jsem psala česky a češtinu umí málokdo. Díváme se na to v internetové době, kdy je mnohem snazší kohokoliv sledovat a dát si případně text do Google, do překladače. Ale tehdy to tak jednoduché nebylo. V devadesátých letech sledování toho, co jsme napsali, bylo složitější. A musím říci, že se mi psalo lépe. Když jsme například psali o čečenské guerille, která se občas dopouštěla činů velmi problematických a krutých. A nechtěli jste, aby si všechno přečetli. Tím, že nebyl internet, leccos se k nim nedoneslo. Dnes je to mnohem obtížnější a je potřeba si na to dávat pozor. Ale zároveň se nebát, že si to přečtou. Je to tanec na níti.

Měla jste někdy strach z odpovědi na vaše články?

Byla jsem i docela často postižená. Ať už ruskými úřady, nebo i čečenská guerilla nebyla vždycky nadšená tím, co jsme psali. To vám potom telefonují, nejprve vyčítají, pak posílají výhružné dopisy. A ruské úřady mne tak dlouho kritizovaly, až mne vyhostily. To, jak jsem podávala konflikt v Čečensku, se jim zásadně nelíbilo. Na druhou stranu, když se budete moc ohlížet na to, co tomu řekne ten, kterého kritizujete, pak je lepší už o tom nepsat.

Kde podle vás leží hranice mezi novinářskou prací, snahou o získání zajímavého materiálu, a lidskou empatií k místním příběhům?

Nejde říci obecně. Ať chcete nebo nechcete, situaci vždy ovlivníte tím, co napíšete. Buď na ní upozorníte, ukážete, co se dříve nevědělo, nebo tak dlouho píšete o události, konfliktu, neštěstí, až si toho nakonec někdo všimne. Otázkou je míra toho, jak do situace zasáhnete.

Ještě rok předtím než vás Rusko vyhostilo, v roce 2000, jste se pustila do humanitární práce. Co vás k tomu vedlo?

Vedla mě k tomu taková určitá beznaděj, měla jsem pocit, že ta novinařina vůbec k ničemu nevede. Byla jsem hodně dlouho v Rusku, byla jsem dlouho na Kavkaze a neměla jsem žádnou zpětnou vazbu. Nebyl internet. Když mi dnes lidé hodně nadávají, jsem z toho taková nešťastná, ale tehdy bych za ty nadávky třeba byla vděčná. Neviděla jsem noviny, nevěděla, jestli je někdo čte, jestli ty články někoho zajímají, protože ta válka trvala dlouho. Po pěti letech jsem měla dojem, že píšu pořád to samé a zdálo se mi, že svět nic nedělá. Měla jsem pocit, že svět by měl vyjít na nějakou celoplanetární demonstraci a to bombardování, to vraždění tam zastavit. Přišlo mi, že když píšu, jak tam lidi umírají, takže by měl něco dělat a nedělo se nic. Tak jsem z toho byla taková nešťastná. Tehdy tam už působil Člověk v tísni. Bylo tam spoustu práce právě na poli humanitárním. A mně se zdálo, že si musím od novinařiny odpočinout. Požadavky z Čech nebo i ze zahraničních médií se stupňovaly, stejně jako krvelačnost médií. Nabízela jsem například zprávu týkající se exhumace mrtvých v Grozném a hrozně nepatřičný mi přišel dotaz z jedné televize, kolik je těch mrtvých. To přeci nebylo podstatné, lidské neštěstí se odehrává v příbězích jednotlivců, nikoliv v mase mrtvol. Cítila jsem necitlivost z druhé strany. Dneska to chápu. Když je někdo daleko a nevidí to kolem, tak to vnímá jako nějaký film. Tehdy mě to najednou štvalo a cítila jsem potřebu si odpočinout a dělat něco smysluplného, něco konkrétního. Co když udělám, bude to mít výsledek. Do té doby jsem psala pořád nějaké písmena a nic. Přišlo mi zkrátka nejjednodušší se věnovat na čas práci humanitárního charakteru.

Jak obtížné je založit útulek pro válečné sirotky?

To není vůbec obtížné, protože tam nefungují žádné úřady, žádná hygiena, nikdo vás nekontroluje. Každému je to všechno úplně jedno. Děti nemusí mít potřebný počet metrů čtverečních, nemusí chodit do školy. Stačí ty děti sebrat, sehnat pro ně jídlo a nějak adekvátně se o ně postarat. V roce 1999…2000 se v Grozném ještě bojovalo. Šlo jen o to dětem zachránit život a dát jim najít. Když se začne situace uklidňovat, objeví se celá řada lidí, kteří vám začnou říkat, jak to máte dělat. V mírových dobách bych vůbec nezvládla vést nějaký útulek.

Původně jste v Čečensku založila spolek Berkat, který pomáhá na bázi dobrovolnictví dětem, například v Afghánistánu. Podle webových stránek ale nechce být velkou organizací se zaměstnanci a cesťáky. Proč?

Prošli jsme si takovým složitým obdobím. V počátcích Berkatu stály se mnou kamarádky Jana Hradilková, Jarmila Müllerová... Jsme skupina poměrně chaotická, úředničinu moc nemáme rády. Vyzkoušely jsme si to. U mne to se šanony nefungovalo. Nemáme ambice dělat velké projekty. Spíše vždy říkám: Co vám spadne do cesty a nikdo to nechce, tak my to sebereme. Případy lidí, kteří propadnou sítem větších organizací, jejichž příběhy jsou natolik specifické, že se nevejdou do žádných šablon. A velké organizace zpravidla nemají šanci starat se o jednotlivce. Pro nás jsou jednotlivci snazší „kořist“, protože my s těmi lidmi dokážeme navázat vztah. Děláme to všechno zadarmo ve volném čase.

V zásadách organizace Berkat se píše, že „pomáhat má smysl nejen těm, kteří jsou nám příjemnými, líbí se nám, či je litujeme. Pomáhat je třeba všem, kteří to potřebují. Jsou i případy, kdy pomoc učinila z lumpa slušného člověka.“ Máte možnost nějak sledovat, co se děje dál s lidmi, kterým jste pomohli, třeba i těm čečenským dětem?

Někdy ano, někdy ne. Moje zkušenost vyplývá ze zkušenosti na místě, v Afghánistánu a v Čečensku. Lidi jsem sledovala jako novinář. Často se mi stávalo, že když někomu významně pomůžete, například ho dostat z Čečensku pryč, nebo i jinak, nechce vám být vděčný. Mnozí vstupují do humanitárního procesu s tím, že budou pomáhat lidem. A jedinou odměnou, kterou očekávají je, že je ti lidé budou mít rádi. Ale to je obrovský omyl. Většina lidí, kterým jsme pomohli mě úplně nesnáší. Myslím si, že ti lidé jsou velmi hrdí. A já jsem je potkala ve chvíli, kdy byli úplně na kolenou, když si ode mě brali pomoc, museli si říkat o peníze nebo o jídlo. Často se ke mně nechovali úplně čestně, protože důležitější bylo nakrmit vlastní dítě, než být čestný vůči nějaké Procházkové z Čech. Následně chtějí začít nový život a já jsem pro ně vzpomínka na to, když jim bylo nejhůř. Vděčnost je něco, co jim je nepříjemné. Například žebrota je v Afghánistánu i v Čečensku zvlášť něco nesmírně ponižujícího. Nečekejte, že lidé, kterým pomůžete, vás budou mít rádi. Jsou velmi hrdí.

Vidíte nějaké společné jmenovatele sociální práce s mladými lidmi ve válečných zónách a u nás?

Moc neznám, jak to chodí u nás. Ale společné věci bychom našli. V Čečensku už dnes není válka, ale pořád tam převládá pocit vykořeněné poválečné generace, která se hledá. Čečna už vypadá dneska moderně, Groznyj jako výstavní západní město. Lidé jsou frustrovaní z problémů v rodině, z kontrastu mezi tradičním životem a tím, co vidí na internetu. Mezi tím, jak by chtěli žít a tím, jak musí žít. To se odehrává především v pubertálním, postpubertálním věku. Děti z přísněji vedených rodin, které jsou v Čečensku konfrontovány s tím, že jsi hrdý Čečenec a nesmíš tohle a tamto. Když pak zjistí, že by chtěli by něco jiného, než od nich rodina očekává, dochází k docela velkým problémům, ke kriminalizaci mládeže. V Čečně jsou velkým problémem drogy mezi mladými lidmi. V Afghánistánu obrovským problémem, protože je to ještě k tomu velkovýrobna heroinu.

Jaké jsou podle vás nejdůležitější hodnoty při práci s mladými lidmi?

Pracuji a setkávám se s lidmi, které vyrůstají v hodně jiné kultuře. Řada věcí platí zcela jinak. Jde přeci jenom o tradičnější patriarchální společnosti. Pokud se věnujeme ženám, mladým dívkám, musíme být strašně opatrní, abychom na jejich hodnoty necitlivě nešlápli. Jsme v tomto ohledu jinde. Pro nás je velkou hodnotou svoboda, možnost se svobodně vyjádřit i v rámci rodiny, být tam otevření. Ale tam je to jinak, uctívají hlavu rodiny, hodnotou je být v rodině pokorný a ctít tradiční zásady. Ale nemusíme chodit daleko. I tady máme spousty mladých uprchlíků, kteří trpí velkou frustrací, že se nedokáží zařadit do systému evropských hodnot, protože si sebou přináší jiný žebříček. Je potřeba se o tom něco více dozvědět, zkusit to méně odsuzovat a více pochopit. A třeba v sobě něco i zlomit.

Jak vidí sociální práci z perspektivy válečné zóny? Co světu může dát uprchlická krize a co v ní ztratíme? Vrátila by se do Ruska, kdyby mohla? Jak je jako válečná zpravodajka náročná na život? Ovlivnila jí profese osobní život? Jak se dívá na Rusko? Jak vnímá lidské neštěstí v kontextu migrace?