Klára
Laurenčíková

Speciální pedagožka působící jako garantka agendy dětského duševního zdraví na Ministerstvu zdravotnictví je i předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte. Jaké jsou systémové změny směřující k vyšší kvalitě a spravedlivosti ve vzdělávání? Nebo také výuka a pomoc znevýhodněných dětí a jejich efektivní integrace zazní v odpovědích předsedkyně společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Co je inkluzivní vzdělávání a jak se proměnilo i vzhledem k pandemii a rok zavřeným školám?

Inkluzivní vzdělávání je takový model vzdělávání, u kterého má každé dítě šanci naplnit svůj vzdělávací potenciál a je vzděláváno s ostatními dětmi v nejbližší spádové škole. Zažívá přijetí v tom, jaké je a z jakého přichází prostředí. Přístup, který děti nesrovnává mezi sebou a neškatulkuje, ale každé dítě nechává rozvíjet svůj potenciál, aby mělo šanci zažít úspěch. A co se týče pandemie? Ocenila bych učitele, kteří se statečně chopili nových výzev, ze dne na den přeorganizovali systém výuky, byli nuceni naučit se spoustu nových věcí a pracovat s celou řadou nových nástrojů. Velká část škol a učitelů to zvládla dobře a patří jim za to díky a uznání. Co nám dělá starost, jsou děti, které z distanční výuky vypadávaly a stále vypadávají. Podle čerstvých dat České školní inspekce je to více než 60 tisíc dětí, což není malé číslo. Jedná se především o děti z chudého prostředí nebo děti z rodin, kde není bezpečno, kde dochází k domácímu násilí… Jsou v této skupině děti, které mají vážné duševní problémy. Některé měly tyto problémy už předtím, než vypukla pandemie, ale monitorujeme děti, jejichž aktuální duševní problémy jsou výsledkem dlouhodobé izolace a nepřirozeného života, který už rok děti v České republice vedou.

Našli bychom příklady dobré praxe za hranicemi?

Mám potřebu upozorňovat na to, že postupujeme v mnoha případech jinak než v jiných zemích Evropy. A že není šťastné, že u nás jsou školy uzavřené nejdéle. Spolupracujeme s kolegy například z Velké Británie a ze Skandinávie. Děti tam jsou vnímány jako skupina zvlášť zranitelná, která potřebuje ochranu. A proto školy zavírají jako poslední článek veřejných služeb, a i tak mají děti se speciálními vzdělávacími potřebami, děti s duševními obtížemi a děti ze znevýhodněného prostředí výjimku a možnost školy navštěvovat. Nebo do jejich prostředí docházejí pedagogičtí pracovníci a další podpůrné profese tak, aby znevýhodněné děti uzavřením škol tolik neutrpěly. O to v posledním roce v České republice usilujeme také. Aby za těmito dětmi mohli docházet například asistenti pedagoga a mohli děti podporovat napřímo. Nestačí jim totiž jen zapůjčení pomůcek a výuka online. Potřebují živou podporu v jejich prostředí. V tomto typu podpory máme zatím velké rezervy a dětem se jí nedostává. Je velká škoda, že neděláme včas opatření, která doporučují odborné týmy systematicky vládě. Restrikce vztahujeme k dětem na extrémně dlouhou dobu, byť víme, že důsledky uzavření škol budou dlouhodobé a velmi negativní.

Jak reálně vypadá práce s těmito znevýhodněnými dětmi?

Tam, kde se školy snaží, systematicky evidují, jestli jsou všechny děti zapojené. Když nejsou, individuálně děti a rodiny kontaktují, a zjišťují, co je tím důvodem. A hledají cestu, jak takovým dětem pomoci zpátky se do výuky nalodit. Případně, jak jim zajistit další pomoc. Zde situace, která není vůbec dobrá, nemusí napáchat takové škody. Naopak problémy jsou tam, kde školy více nechávají výuku na rodičích, aby oni dětem pomáhali se školou a doučovali, co ve výuce s učitelem nestihnou. Rodiče nemusí mít potřebné kompetence a vedle toho řeší jiné složitější problémy spojené s výpadkem příjmů, ztrátou zaměstnání, s chudobou. V takových případech se dětem nedaří a problémy jsou velmi vážné. Za poslední rok se ztrojnásobil počet dětí volajících na krizové linky. Podle údajů kliniky adiktologie vzrostla návštěvnost dětí na serverech s rizikovým obsahem, na pornografických stránkách. Vzrostly počty dětí se závislostmi spojenými s technologiemi, vzrostly počty dětí, které jsou na internetu obtěžovány. To je potřeba brát vážně. Zároveň víme, že jen 20 procent dětí zažívá ze strany školy pravidelnou edukaci o formách rizik spojených s internetem a technologiemi. Programy prevence se ke všem dětem nedostávají, přestože doba je spojena s těmito riziky daleko více, než tomu bylo za běžného normálního života. Víme také, že tam, kde školy hledají partnery pro znevýhodněné děti v prostředí nízkoprahových zařízení, daří se k dětem dostat potřebnou podporu. Ať už ve vazbě k učení, nebo na jejich psychosociální potřeby. Je to jednoznačně dobrá praxe a je fajn, když se to daří.

Může škola či jiná instituce vůbec poznat, že je dítě ohrožené a případně mu pomoci?

Dlouhodobě usilujeme o to, aby vznikl nástroj, říkáme mu pracovně Karta, pro identifikaci dítěte potenciálně ohroženého. Jde o jednoduchý souhrn indikátorů, kterých si máme všichni shodně všímat, ať už jsme z profesní skupiny pedagogických pracovníků, nebo školských poradenských pracovníků, nebo z profesní skupiny sociálních pracovníků, zdravotníků… Myslíme si, že různé rizikové signálky, které svědčí o ohrožení dítěte, by měla znát i policie. A nejen speciální kriminální, ale také pořádková, která je častokrát v prvním kontaktu, když někdo ze sousedů volá do rodiny policii příkladně kvůli křiku. V této době pracujeme na vytvoření takových identifikátorů, pracujeme ve spolupráci se zástupci ministerstva vnitra, sociálních věcí, zdravotnictví i školství. V pracovní verzi máme indikátory hotové a jsme rádi, že je ministerstvo školství zařazuje do svých metodik, které vytváří. Děkuji například za spolupráci na metodice, která se týká dětského duševního zdraví během distanční výuky, která byla zveřejněna v posledních týdnech. Stejně tak ministerstvo školství plánuje naše indikátory připojit k metodice spojené s návratem dětí do škol tak, aby měly školy vodítka k tomu, čeho si všímat a kdy zpozornět. Zmiňované indikátory mají vést ke sladění našeho přemýšlení a citlivosti k rizikovým signálům. Budeme je mít shodně nastavené napříč profesními skupinami, které mohou přijít s ohroženým dítětem nejčastěji do kontaktu. Věříme, že takto můžeme zrychlit reakční dobu, v níž se paní učitelka obrátí na další odbornou pomoc a bude konzultovat možnosti podpory daného dítěte. Bude vědět, kam volat, na koho se obracet, když riziko zavnímá. S indikátory vzniká metodika koordinované intervence, kterou chceme zpřehlednit tak, aby bylo jasné, kdo má jakou roli, odpovědnost a kompetenci v systému podpory ohrožených dětí.

Mají nyní školy v tomto smyslu nějaká vodítka?

Zatím si myslím, že školy jasná vodítka nemají. Příliš nemají ani jasná zadání ze strany ministerstva školství, případně svých zřizovatelů, čeho si mají u dětí všímat. A i toto je jejich role. Všímat si dětí, které mohou být ohrožené. Rolí školy je snažit se s pomocí další odborné spolupráce situaci řešit, sehnat další podporu a pomoc pro dítě a pro rodinu. Naše práce na indikátorech by jim měla pomoci. A ministerstvo je odhodlané nástroje zakotvit do závazných metodických dokumentů, podle kterých by se školy měly řídit. Cítím, že je tato oblast zatím podvyživená metodickou podporou. Učitelé a školští poradenští pracovníci, školní psychologové, speciální pedagogové, metodici prevence, asistenti pedagoga potřebují větší podporu v této oblasti, lepší vzdělávání, více metodických podpor a konkrétních nástrojů, nejen jak děti lépe identifikovat, ale i rozumět atypickým projevům v chování dítěte. Jak přemýšlet proč se dané konkrétní dítě začíná chovat rušivě, problémově, náročně. Chtěli bychom školám postupně proměňovat mindset, který častokrát spíše nasedá na projev dítěte, snaží se ho zastavit či potlačit systémem odměn a trestů, ale u spousty dětí tento přístup vede k další dekompenzaci, destabilizaci a nepřináší výsledek ve změně chování. Projev je třeba chápat v souvislostech a umět hledat příčiny složitého, problémového chování. A na příčiny nahlížet skrze příběh dítěte, který začíná v momentě narození a odvíjí se přes důležitá vývojová období až do momentu nástupu do školy. To, jak se dítě chová, co zvládá a nezvládá, je výsledkem toho, co zažívalo od momentu narození do momentu příchodu do školy. V jakých žilo podmínkách a v jakých stále žije podmínkách, jak se mají rodiče, jak se má ono doma. Co rodiče zvládají, s čím případně potřebují pomoc. Chování a prožívání dítěte je pak také bezprostředně ovlivněno tím, co se děje bezprostředně v dané třídě. Jaké výukové strategie má paní učitelka. Co hodnotí a na co dává důraz.

Jaké služby školám chybí?

Vnímám potřebu vytvořit dobrou podpůrnou infrastrukturu uvnitř školského systému. Přála bych si, aby vznikl kvalitní standard pro fungování školních poradenských pracovišť, který by jednoznačně definoval role, kompetence, odpovědnost, způsob práce a způsob podpory učitelům. Jakýsi kompetenční model pro školní poradenské pracovníky.

Školská zařízení by asi měla spolupracovat s nízkoprahovými službami...

Školy postrádají externí podpůrnou infrastrukturu. Nebo je nahodilá. Někde jsou partneři pro spolupráci, někde úplně chybí. Ačkoliv v dané škole je spousta dětí, která přichází s komplexní zátěží a potřebují komplexní mezioborovou spolupráci, potřebují týmový přístup, potřebují expertizu nejen školských služeb, ale i sociálních a zdravotních. Tady vidím největší deficit i největší úkol pro všechny z nás, kteří se zabýváme vzděláváním a podporou dětí v České republice. Abychom hledali cesty k tomu, jak vytvářet kvalitní infrastrukturu kolem škol a jak jí reálně nastavit systémově. Aby nebyla výsledkem náhody, jestli v daném místě vznikly a jsou služby. Nebo nejsou, a děti, potřebující komplexnější přístup, zůstávají neošetřeny. Škola by měla mít možnost spolupracovat s návaznými službami. Tady si myslím, že služby nízkoprahových zařízení pro děti a mládež, klubů, jsou nepostradatelné a skvělou podporou škol v práci s dětmi. Nízkoprahová zařízení jsou někdy jediným útočištěm, kde si mohou děti odpočinout, nabrat klid a podporu.

Jaká je role nízkoprahových služeb? Kdo má s dětmi mluvit o ohrožení a prevenci? Mají děti svá práva?