Amrit
Sen

Amrite, jak jsi se dostal k sociální práci?

Po léčbě jsem si řekl, že bude dobré dotáhnout vzdělání, a protože jsem pracoval, vybíral jsem dálkové možnosti. Zjistil jsem, že existuje evangelická akademie, která je orientovaná na sociální práci. Tam mne přijali a seznámil jsem se s celou řadou fantastických lidí. Bylo to jedno z nejzajímavějších a nejnabitějších období mého života. Zároveň jsem si tehdy udělal psychoterapeutický výcvik. Aleš Kuda, se kterým jsem se radil, mi doporučil SUR (systém výcviku v psychoterapii, – pozn. red). Vzali mne. Pak už jsem začal pracovat v oboru, nejprve v komunitě Karlov. To jsem měl odžito nějakých pět let bez „oblbováků“. Ale zpětně si říkám, jestli jsem neměl ke klientům ještě moc blízko. Pak přišel nástup do terénu v organizaci Magdalena. S organizacemi, které pomáhají uživatelům drog, se Sananimem a Magdalenou jsem propojen do dneška. V Magdaléně jsem byl skoro dva roky v komunitě, doléčoval jsem se v Sananimu…

Když zmiňuješ léčbu, kde tvá zkušenost začala?

V době mých teenagerovských let, pokud měl mít člověk nějakou pozici na scéně, musely k tomu patřit časté pobyty po blázincích. Několikrát jsem se tam tedy ocitnul. To ještě nebylo s terapií. Ve skutečnosti jsem se poprvé rozhodl léčit v roce 1993. Zkoušel jsem to opakovaně. Už jsem byl čistý, ale dělal jsem po nocích dýdžeje, spoustu věcí jsem ale podcenil. Pak to trvalo jen pár týdnů, než jsem si dal první pivo, pak jointa a pak jsem si pro to rovnou jel. Dalších deset let jsem se nezastavil.

Co ti pomohlo setrvat v léčbě a vyhrát?

Zatímco dříve jsem si věřil, že když to chci, je to ze mě, tak to klapne, ale nedopadlo to. Potom, když jsem nastupoval, jsem si už nevěřil. Ale bylo mi jedno, jak to dlouho bude trvat. Bylo mi jedno, co budu dělat, až z komunity vylezu, kdy vylezu, jen jsem to chtěl mít za sebou. Byla to spirituální věc, vymodlil jsem si to.

Jak jsi na tom nyní osobně s návykovými látkami?

Nechal jsem si cigára a kafe. S cigaretami ale nyní zažívám něco, co jsem dříve neznal, pocity studu. Jinak od doby, co jsem nastoupil na poslední detox jsem neměl žádný relaps, to znamená žádný alkohol, tvrdé ani měkké drogy. Nedávno to bylo osmnáct let.

Jaké je to pro tebe nyní pracovat v nízkoprahu, s lidmi na ulici…?

Těžko se to popisuje, zkušenost je dvojsečná. Na jednu stranu mi moje zkušenost pomáhá se lépe do situace vcítit, nacházím lépe slova, která jsou klientovi blízká. Na druhou stranu je to někdy na obtíž, ne vždy je to příjemné, když se mne klient ptá: A ty jsi také bral? Nechci, aby jen prošli stejným systémem jako já, ale promítám do nich stejné pocity. V poslední době to prožívám nějak více než dříve, snad bych tu zkušenost radši neměl. Pak si ale řeknu, Amrite, kdyby bylo něco jinak dříve, asi by i bylo něco jinak než teď. A já jsem v životě spokojenej a šťastnej, mám kolem sebe fajn lidi a to bych nerad měnil. Netoužím po ničem, co by bylo víc. Už také možná, vlastně určitě, stárnu. Nerad bych přesto zamrzl. Naštěstí dělám v organizaci, která stojí o to, abych profesně rostl, vzdělával se a měl spoustu aktivit.

Co všechno obnáší tvá práce v kontaktním centru a kdo jsou lidé, pro které pracuješ?

Jsou to hodně nemocní, poškození lidé, kteří prožívají hodně smutku, neštěstí, samoty a bídy, často žijí na ulici. Za tu dobu, co jsem ve službách vnímám, jak náš klient stárne. Průměrný věk klientů stoupá. S tím souvisí potřeba stále komplexnějších a sofistikovanějších služeb. Jde o lidi, které většinová společnost opomíjí. Hodnějším je jich líto, nablízku je mít nechtějí…

Co pro ně děláš?

Dělám všechno, co dělá každý pracovník Káčka (K-centrum neboli víceúčelová drogová služba – pozn. red.). Ale náš tým je postaven tak, aby každý mohl v případě potřeby poskytnout jakýkoliv druh služby. V základu jsme harm reduction služba, takže se snažíme snížit rizika dopadů užívání a to jak na naše klienty, tak na většinovou společnost a zbytek světa. Počínaje lidmi v komunitě, konče klidně panem prezidentem. Za námi jde výměnný program a ošetřování, mezi službami poskytujeme také zdravotnickou péči. Nyní máme čerstvě paní doktorku a jednoho šikovného už skoro doktora. Oba mají zásadní zkušenosti z iniciativy Medici na ulici. K psychiatrovi nyní přibyla ještě nová psychiatrička. Zapomenout bychom neměli na potravinový a hygienický servis, který byl hodně omezený covidovými opatřeními. Testujeme na nakažlivé nemoci, na žloutenku B a C, na HIV a na syfilis, příznakové testy na Covid. Děláme PCR testy. U člověka, který k nám chodí, užívá drogy a testuje se, uplyne jen krátká doba než zjistíme, že má kupříkladu žloutenku a než polkne první tabletu účinného léku. Pro tablety si pak v rámci case managementu chodí pravidelně na výdej. Je to dostupná služba. Nesmíme také zapomenout na sociálně právní poradenství, vrátili jsme se ke skupinovým aktivitám.

Kolik například v Praze funguje služeb, jaké popisuješ?

Káčka jsou v Praze tři, momentálně i dlouhodobě. Dvě jsou na Praze pět, Káčko má Drop-in, druhé má Progressive a Káčko má také Sananim. Ale nestačí to. Zrovna v této době zažíváme stabilní nárůst klientů. Nyní máme 125 kontaktů za den, což je hodně i na tak velké město. Centrum by mělo být v každém obvodu, ve větších obvodech i dvě.

Kontaktní centrum Sananim na Smíchově se opakovaně potýká s útoky vandalů. Jak vypadají a co podle tebe znamenají?

Těžko říci. Když jsem pracoval v Magdaléně, tak jsme s kolegyněmi jezdili ke Káčku projevit podporu, protože se tam rozbíjela okna a protestovali tam proti centru lidé. Nám se nyní dějí podobné věci. Někdo nám občas něco rozbije, zaslepí zámky, postříká hanlivými nápisy Káčko… Ono se to nezdá, ale každý takový zásah znamená pozdržení v otevření centra, stojí to hodně peněz, nemluvě o obecném nasr..í. Ale neděje se to jen nám. Nevíme, kdo to dělá, byť nějaké indicie máme. Snažíme se ale vyvíjet nejrůznější činnosti, které by povzbuzovaly atmosféru u nás i v sousedství. Od rozhovorů, přes edukaci až po pomoc a spolupráci s organizacemi v okolí. Kuba Karas definoval činnosti, kterým říkáme komunitně preventivní práce, takzvané KPP, na kterou je vyčleněn speciální čas. Mezi KPP patří i pomoc paní s nákupem do schodů.

Co tě baví na tvé práci?

Baví mě ti lidé. Baví mě spousta klientů, byť sestava oblíbenců se mění, někteří bohužel umírají. S některými k sobě hledáme dlouho cestu. Baví mne ta dynamika i s častým adrenalinem. Baví mě tým, se kterým pracuji. Jsem šťastný, že s těmito lidmi mohu být.

Proč nám tolik vadí uživatelé pervitinu, ale nevadí nám alkoholici? Rozhodl se rovnou pro terénní práci s uživateli drog? Jaká je přístupnost zdravotní péče pro drogově závislé žijící na ulici?