Milena
Johnová

Kudy vede cesta od molekulární biologie a genetiky k sociálním službám?

Ani nevím, jak se to stalo. Jen jsem věděla, že nechci dělat vědu. A asi mne více zajímali lidi než molekuly.

Aktivně jste se podílela na tvorbě standardu kvality sociálních služeb. Jak tento proces tehdejší sociální služby reagovaly?

Nejdříve bylo vůbec potřeba s tehdejšími sociálními službami navázat kontakt a komunikaci. Bylo to něco, co ministerstvo práce a sociálních věcí moc nedělalo. Setkání často končila totálním vyčerpáním na mé straně. Nejprve bylo potřeba vyslechnout spousty kritiky, pak jsme se až mohli začít bavit věcně, co jsme z ministerstva přinášeli a co bylo k diskusi předloženo. Co se mělo testovat a zkoušet společně s těmi sociálními službami. Pro mě to byl učící proces, spoustu jsem toho pochopila, celou řadu lidí poznala. A zjistila, jak funguje celý proces. Bylo to velmi poučné.

Už pár let tyto standardy máme, ale co ve výsledku přinesly?

Přinesly dobré i špatné věci. K dobrým lze počítat to, že se konečně začalo mluvit o lidských právech uživatelů sociálních služeb. Začalo se mluvit o tom, že sociální pracovník není ten moudřejší z dvou a který má velet a klient má jen poslouchat. Má to být partnerský vztah mezi klientem a pracovníkem či sociální službou. Nastartovalo to debatu o dvojím metru, kdy nejprve vznikly standardy rozdělené podle druhu sociálních služeb, přičemž standardy například pro chráněné bydlení jako pro komunitní službu byly daleko náročnější, daleko více zdůrazňovaly práva lidí, kteří služby využívali, než ve srovnání s jinak zaměřenými standardy pro ústavní péči. Tam si pamatuji, že záleželo na takových věcech, jako je šatna pro herce. Dodnes si pamatuji, že to bylo jedno z kritérií. Rozdíl se podařilo smýt a začal se vnímat více význam lidských práv obecně, nejen v různých druzích sociálních služeb.

Co se tedy nepodařilo?

Nepodařila se úplně ale implementace. Ve finále se tvorba standardů zadávala na zakázku. Ale od té doby se vše hodně proměnilo, od doby vzniku první verze, kdy standardy typu - mám metodiku a postupuji podle ní - umožňovaly, aby byla dobře hodnocena nekvalitní práce podle nekvalitní metodiky. Posunulo se to tehdy někam, kde to být nemělo, k větší formalizaci. Totéž platí i pro inspekce kvality. Myslím si, že u inspekce je velký prostor ke zlepšení. Aby byly schopny zachytit kvalitní a nekvalitní službu a odlišit je od sebe.

Je tam prostor k nějaké výzvě?

Určitě. Pracovali jsme pak ještě později, asi před deseti lety, na novele systému zajištění kvality. Byla jsem toho účastna v rámci projektu, který byl na to zaměřen a organizovalo jej MPSV. Jedním z aspektů, který nebyl dostatečně zapracován, bylo sjednocení přístupu hodnotitelů kvality, odklon od kritérií podle již zmíněného postupu s metodikou a zaměření se na výsledky působení sociálních služeb. To je stále ve hře a zvednutí těchto věcí a jejich revize a využití by přinesla jistě zlepšení.

Organizace QUIP, kterou jste celou řadu let vedla, se věnovala spolupráci lidí s postižením a pomáhala jim naplňovat jejich práva prostřednictvím sociální služby. Jak se toto téma s lety proměnilo? Vědí již

lidé s postižením, jaká mají práva a kde hledat pomoc?

Před pár lety jste neziskový sektor opustila, abyste mohla tyto věci obhajovat prostřednictvím aktivní účasti v politice. Jsou věci, které jste v neziskové sféře dříve neviděla a zahlédla jste je až s odstupem z jiné perspektivy?

Jednu věc asi ano. Odcházela jsem z neziskové sféry s přesvědčením, že pokud se mají skutečně odehrát zásadnější změny, tak je nelze iniciovat zvenku. Pro mne ta nabídka byla zajímavá a vlastně jsem se vůbec nerozhodovala. Dokonce jsem byla už o rok dříve rozhodnuta, že odejdu. Při pohledu zevnitř jsem pochopila, že zevnitř je to daleko horší a těžší než se to zdá zvenku. Daleko více musí veřejná správa spolupracovat s nevládním sektorem. Jsou oblasti, kde nevládní sektor je jediný, který dokáže nést a přicházet s myšlenkami. Jako politik je člověk strašně omezený v tom, co může říkat. A co nemůže říkat brání v otevřené komunikaci. Strašně snadno se může stát, že jste nepochopena a špatně interpretovaná. Tato pozice je vlastně daleko těžší. Nevládní sektor je v tomto daleko svobodnější a je potřeba na něj hodně navazovat.

Co jsou ty limity, které Vás jako politika omezují?

Špatná interpretace, která může vést k nedorozuměním, která mohou mít vážné dopady. Dá se říci, že v roli politika jsem přišla o možnost být odborníkem na oblast, kterou vedu, protože málokdo je ochotný akceptovat, že politik může mít také odborný názor. To mě hrozně zklamalo. Ale nakonec není rolí politika, aby někde něco odborně říkal, ale aby dával prostor, aby mohly zaznít odborné názory na řešení oblastí, které je potřeba řešit. Bylo to smutné a těžké zjištění, ale asi je to tak správné.

Jak tedy zpětně hodnotíte vstup do politiky? Byla Vaše očekávání realistická?

Myslela jsem si, že věci půjdou snáz, což nenastalo. Veřejná správa je ve velmi těžké situaci. Kam se člověk podívá, tam vidí velký problém, který vyžaduje léta pro řešení a zásadní změny, počínaje fungováním úřadů přes finanční odměňování úředníků. Praha má obrovské problémy sehnat kvalifikované úředníky, protože finanční odměny jsou mizerné. Dohání se to různými odměnami a nedá se to dohnat. Všechno je to daleko těžší.

Jakkoliv je na tom Praha v dostupnosti služeb poměrně dobře, řadu ústavů má mimo území Prahy. Jaké to jsou a jak se daří postupovat v deinstitucionalizaci, tedy přeměně ústavní péče v neústavní?

Zmínila jste vlastně dvě věci. Začnu jednodušším, transformací ústavní péče na komunitní služby. Kdyby Praha byla normální kraj, byli bychom podstatně dále. Praha má tisíc lůžek mimo své území, což je naprostá anomálie v České republice. Druhou věcí je, že žádný jiný kraj neprovozuje vlastní příspěvkové organizace na jiném území jako my, počínaje Karlovarským krajem, konče Pardubicemi. V Heřmanově Městci máme například domov pro seniory. Řadu zařízení máme v pohraničí. Do Horní Poustevny se nejlépe dostanete přes Německo. To je obrovská zátěž.

Jak k tomu došlo?

V padesátých letech, kdy řádové sestry byly nuceny opustit kláštery a v pohraničí byly prázdné objekty například po vyhnaných Němcích, které připadly státu. Pražští komunisté nenašli lepší řešení, než dát dohromady skupinu řádových sester s dětmi se zdravotním postižením a poslat je do pohraničí. Tam řádové sestry neměli koho ovlivňovat a zdravotně postižení zmizeli z Prahy. To bylo budování určitého typu Potěmkinovy vesnice. Bohužel nikdo za desítky let po revoluci nenašel odvahu. Nebo spíše se o tom nemluvilo jako o něčem, co není dobrá praxe.

Má to nějaké řešení?

Řešení je velmi těžké. Nám se povedlo přesunout kapacitu jednoho zařízení na Kolínsku, konkrétně to byly Svojšice, z podstatné části do Prahy. Z části lidé, kteří tam žili v jednom zařízení, chtěli zůstat ve Středočeském kraji. Těm jsme našli bydlení a zabezpečili péči. To se povedlo, ale spíše bych to označila za šťastnou shodu náhod, která k tomu přispěla. Zařízení bylo v tak mizerném technickém stavu, že bylo nebezpečné nechat tam lidi bydlet a museli jsme ho zavřít. Bylo to chtěné ze strany vedení, byla vůle ze strany města, podařilo se to. Pak je řada dalších zařízení, se kterými pracujeme a je to daleko těžší. Limitováni jsme personální krizí. V Praze se špatně shání asistenti, střední management na řízení komunitních služeb, které by tu mohli vzniknout. Máme prostory, máme peníze a nemáme lidi. To je opravdu velký problém. Pak je to samozřejmě obtížná představa pro rodiny, pro personál zařízení, že by mělo dojít k něčemu, jako je přesun kapacit ze Šluknovského výběžku do Prahy. Tady budeme potřebovat pomoc státu.

Jak pravděpodobné je, že se to skutečně podaří, když se jedná o takový rozsah?

Není to přijatelné, ale pokračovat v praxi. Není to v souladu se zákonem o sociálních službách, který říká, že kraj má povinnost zabezpečit na svém území služby. To Praha nedělá a léta se to přehlíží. Je to jasný úkol i pro nastupující politiky po podzimních volbách.

Specifickým tématem sociálních služeb v Praze, a nejen tam, je stav, kdy u služeb pro uživatele drog lidé souhlasí s tím, že služby jsou potřeba, ale ve své městské části je nechtějí. Jak se s tím dá pracovat?

Protidrogová politika je hodně zpolitizovaná oblast. Především je tady potřeba, aby si vedení městské části uvědomilo spoluzodpovědnost za fungování celého systému adiktologických služeb. Nikdy nebude fungovat takovéto: ano, ano, ale ne u mne na dvorečku. Pokud mluvím za kolegy v hlavním městě, tak naším heslem je partnerský přístup a partnerská spolupráce mezi hlavním městem, městskými částmi a poskytovateli adiktologických služeb. Řekli jsme si, že budeme naslouchat městským částem a jejich obyvatelům, co jsou pro ně přijatelné podmínky, za jakých by byli ochotni akceptovat nízkoprahové adiktologické služby na jejich území. Ale na druhou stranu musíme říci, v jakých městských částech mají služby vzniknout a v jaké kapacitě. Naším úkolem je koordinovat síť na celém území města. V procesu přijímání je materiál, který se jmenuje Optimální síť adiktologických služeb na území hlavního města Prahy. Odborníci jednak z řad poskytovatelů adiktologických služeb, ale také experti z akademické oblasti a 1. lékařské fakulty se zde shodli na tom, že Praha potřebuje ne tři, ale devět kontaktních center na svém území. Jmenovali i konkrétní městské části, kde je to s ohledem na lidi závislé na omamných látkách potřeba. Teď jsme připraveni podpořit finančně, organizačně, prostory městské části, kde je toho zapotřebí, kde je otevřená drogová scéna, kde je stabilně velký počet uživatelů drog, a otevřít tam Káčko. Musíme se nyní domluvit, jak to udělat.

Je reálné tato centra opravdu otevřít? Přemýšlím nad zmíněnou lidskou kapacitou, budou volby…

Před volbami se nic neotevře. Ale byla bych velmi ráda, kdyby příští týden na zastupitelstvu (1. polovina června 2022 – pozn. red) schválili Optimální síť s tím, v jakých městských částech, v jakých typech služeb, v jaké kapacitě potřebujeme otevřít, kolik úvazků potřebujeme ještě doplnit do terénní práce, do substitučních center…

Myslím, že se nám podařila jedna věc, kterou považuji za dobrou. Našli jsme mechanismus, jak urychlit rozvoj sítě sociálních služeb na území města prostřednictvím takzvané doplňkové sítě. Když zjistíme, že je potřeba nějakého typu služeb, tak odbor sociálních služeb oslovuje a začíná jednat s poskytovali. Zjišťuje, jaké jsou jejich potřeby a za jakých okolností by byli schopni rozšířit kapacitu svých služeb, které Praha potřebuje.

V případě potřeby použijeme tento mechanismus. Domluvíme se s poskytovali adiktologických služeb, kdo může zajistit kapacitu, například rozdělit větší tým na dva a otevřít ještě v další městské části nové kontaktní centrum. Věřím, že takto se to podaří. Jsem chronický skeptický optimista.

Zmínila jste, že máte k dispozici prostory…

Vytipovali jsme loni v zimě objekty ve vlastnictví města, kde by se hodilo s ohledem na potřeby adiktologické služby otevřít. Setkali jsme se s tuhým odporem městských částí. Musíme na to nyní jinak, odsouhlasit si síť a potom v jednu dobu otevřít několik zařízení najednou, aby nevznikala obava jednotlivých městských částí ani na úrovni politické reprezentace, ani na úrovni obyvatel, že se všichni teď pohrnou k nim a budou se dít hrozné věci. Musí se od začátku rozkládat obava lidí i kontaktních center. Musíme také začít více mluvit o tom, že kontaktní centra neposkytují služby jen lidem závislým na návykových látkách, ale také veřejnosti. Že jsou to služby, které pomáhají chránit veřejné zdraví, protože vyměňují a sbírají injekční materiál, testují lidi na infekční choroby, vychytávají z populace lidi se žloutenkou, HIV, covidem. Je to prostor, kde také probíhalo často očkování proti covidu. Služby mají obrovský záběr a velmi pomáhají. O tom je potřeba také mluvit.

Jak se bude v Praze zacházet se službami pro lidi bez domova? Jak se řeší krizové bydlení v rámci uprchlické krize? Jaké máme možnosti řešení do budoucna? Co se na magistrátu povedlo v sociální oblasti?