Anna
Šabatová

Téma lidských práv a sociálních služeb Vás provází celý život. Kde vnímáte jeho začátek, kde se Vám to přihodilo?

Musím říci, že jsem původně nevnímala lidská práva v kontextu se sociální prací. Ne všechna základní práva souvisejí se sociální prací, ale v pozdější době jsem si uvědomila, že sociální práce kvalitně dělaná a zejména sociální politika jsou faktory, které ovlivňují naplnění sociálních a osobnostních práv. Moje historie začíná v Chartě 77, upřímně řečeno tehdy jsem se nad sociální prací vůbec nezamýšlela. Ta práva, která jsme vnímali tehdy jako nedostupná, byla především politická a občanská práva, tedy svoboda slova, svoboda pohybu, svoboda shromažďování, zakládání politických stran, možnost cestovat do zahraničí a tak podobně. Případně jsme věděli o diskriminaci, byť jsme to tehdy tak asi nenazývali. Zastávali jsme se lidí, kteří byli politicky nepohodlní, jejich děti nemohly studovat, oni sami nemohli pracovat v profesních pozicích, které by odpovídaly jejich vzdělání a schopnostem. To je moje historie počátku. Ale mám tam jednu zajímavou periodu, která mě k některým základním právům přivedla. To bylo moje osobní dvouleté věznění. Skutečnost, kterou mám dávno zpracovanou a říkám si, že mi hodně pomohla v mém dalším životě. Pochopitelně, v tu chvíli to prožívat nebylo nic příjemného. Do dneška je to jeden z mých velkých zájmů, jak je uspořádané vězeňství a jaké jsou ve vězení podmínky. Později po roce `89 se mi ten lidskoprávní pohled podstatně rozšířil na celou sféru. Začala jsem zpracovávat koncepci, jak to funguje v demokratické společnosti. Lidská práva nejsou totiž dodržována absolutně v žádné zemi. I země demokratické mají nejrůznější deficity, které se mohou lišit země od země. Deficity české společnosti po roce `89 jsou v oblastech, kde se potkávají sociální politika a sociální práce. Zde se objevují faktory ovlivňující naplňování lidských práv.

Vedli Vás k tomuto tématu rodiče?

Ne.

V devadesátých letech jste stála u zrodu spolupráce státních institucí s neziskovým sektorem. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Hned na začátku, asi půl roku po listopadu `89 mě oslovil tehdejší ministr práce a sociálních věcí, českého ministerstva, které se nově konstituovalo. Věděl, že mám vazby na občanskou společnost, byť to tehdy vypadalo hodně jinak. Čekalo se, že přijdou žádosti o podporu a granty. Zeptal se mne, jestli bych nechtěla pracovat v roli poradkyně. Pro mě to bylo velmi zajímavé a kývla jsem na to. Asi rok a půl až dva jsem tam působila. Mírou úvazku jsem se vyvazovala potom kvůli studiu. Pokusila jsem se a podařilo se mi vystudovat vysokou školu.

To bylo první setkání s neziskovými organizacemi. Tehdy se objevil především typ občanských organizací, které se věnovaly hendikepovaným. Bývalý Svaz invalidů se rozpadal a vznikala řada autonomních organizací většinou specializovaných na určitý typ hendikepu. Tyto organizace byly prvními partnery. Ale už tehdy se začaly objevovat organizace věnující se sociální práci. Například Fokus s Honzou Pfeifferem. Nebo Tereza Hradilková, která založila Společnost pro ranou péči. Tyto organizace už opravdu poskytovaly nějaké služby, na rozdíl od předešlých, které organizovaly lidi, kteří měli nějaký hendikep.

Pak si vzpomínám, že se v roce 1990 začali objevovat první viditelní bezdomovci. Ne, že by před rokem `89 nebyli lidé bezdomova. Byli. A často končili ve vězení. Ale bylo jich mnohem a mnohem méně, samozřejmě. Tehdy se tento fenomén začal objevovat, protože byly rušeny například ubytovny při fabrikách. Společnost byla ve velkém pohybu. Na ubytovnách léta přežívali muži, kteří dost často neměli rodiny, pracovali a bydleli tam. To byl v mých očích první krach novodobých poměrů. Dělala jsem dokonce anketu ve všech okresech a začala jsem si všímat věcí, které mi sympatické nebyly. Přestože jsem byla zásadní kritičkou minulého režimu. Byl to vhled do nové situace. A už mi zůstal. I nadále jsem si všímala sociálních věcí, jak společnost funguje… Začala jsem nabývat nový kriticismus. Jsem ráda, že jsme v demokratickém rámci, ale jsem kritická k celé řadě věcí v současné společnosti.

Jak se podle vás od té doby změnil neziskový sektor v oblasti sociálních služeb?

Velice. Tehdy sociální služby se tak ani nenazývaly, pokud si dobře pamatuji, existovaly ústavy. Nepamatuji se, že by mimo ústavy nějaké sociální služby existovaly. Vše se muselo založit. Jiřina Šiklová například založila první vysokoškolské studium sociální práce. Pokud před rokem `89 byli sociální pracovníci, měli jinou profesi, psychologové, právníci… Sociální kurátoři, existovali od začátku sedmdesátých let. Byla to trochu avantgarda, měli dobré vzdělání z jiných oblastí a uplatňovali moderní metody blízké sociální práci. Existoval systém péče o děti, než vznikl zákon o sociálně právní ochraně. To byl ale státní systém s mocí zasahovat do práv rodiny. Pro mě byli sociální kurátoři velice zvláštní zajímavá skupina, někteří podepsali Chartu 77. Když jsem se v roce 1973 vrátila z vězení, řekli mi, že musím jít na národní výbor za sociálním kurátorem, který mi pomůže najít práci a tak. K mému největšímu údivu jsem tam potkala člověka, kterému můj otec zařizoval v roce `68 stáž v Americe. Můj otec učil psychologii a tohle byl student psychologie. Tohoto člověka jsem poznala osobně a příjemně mě to setkání překvapilo. Systém fungoval už velice restriktivně. Později jsem se dozvěděla, že jakási paní docentka Helena Schwarzová jako výdobytek roku `68 založila na moderních principech síť sociálních kurátorů často se zahraničními zkušenostmi. A přežili i do další doby. Možná si vzpomenete na Janu Chalupovou, metodičku kurátorů.

Zmínila jste nové metody. Mezi ně patřil v té době streetwork. Sledujete streetworkové služby?

Se streetworkem jsem se setkala poprvé v roce 1998, když jsem nastoupila do městského centra sociálních služeb a prevence, příspěvkové organizace pod Magistrátem. Tam byl člověk jménem Matouš Řezníček, je už po smrti, zajímavá postava, v něčem trošku ambivalentní, ale zajímavá z hlediska sociální práce. Zaměstnával tam tehdy několik hochů, kteří byli streetworkeři. Asi budete znát Petra Syrového. Vystudoval, ale začínal šlapat Prahu 11, kde se dostával do grafiťáckého prostředí. Byl tam také nějaký Jakub Línek, pak se odstěhoval z Prahy. Tehdy byl mezi anarchisty. Po čase jsem se seznámila s Alenou Vosáhlovou, která začínala svoji dráhu také na Praze 11, významně působila v ČAS. Její bota, kterou prošlapala se začala udělovat jako cena. To byla má první setkání s reálnými streetworkery.

V osmdesátých letech u mne byl jeden Holanďan, který vykládal, že dělá něco podobného, ale spojila jsem si to až v této pozdější době. Tehdy mi hodně vykládal, jak se to dělá na západě. Líbilo se mi, že pracuje s mladými lidmi v jejich přirozeném prostředí, ne z autority sociálního pracovníka, který zhlíží na tyto lidi. Krátce na to mi říkal můj brácha, který má nakladatelství Doplněk, že se na něj obrátila paní Zdena Bednářová. Napsala první knížku o streetworku, kterou bratr vydal.

Kde vidíte v současné době hlavní úkol stretworkových služeb?

Myšlenka je jasná, vidím ho na ulici v přímé práci mezi lidmi. Nyní už je to upraveno zákonem o sociálních službách. Doufám, že streetworkeři nejsou zavaleni přílišnou administrativou. Určitě s lidmi bez domova. Určitě mezi ženami, které poskytují sexuální služby. Určitě mezi mládeží nejrůznějších subkultur, mezi romskou mládeží.

Při uprchlické krizi z důvodu války na Ukrajině aktuálně narážíme na problematiku velkoměsta a regionů. Česká společnost se možná poprvé setkala s uprchlíky na regionální úrovni. Jak se jí daří tuto situaci zvládat?

Na jedné straně si myslím, že jsme všichni potěšeni, že se zapojily ne tisíce, ale desetitisíce lidí do pomoci, do opravdu aktivní pomoci. Na druhé straně je tu jedna nehezká věc, v podobě jiného přístupu k romským uprchlíkům z Ukrajiny. Celkově si myslím, že velké zapojení a pozitivní vztah české společnosti hrozně pomůže ke společenskému zdraví. Jsem o tom osobně přesvědčená. Ještě bychom měli i nějak zvládnout i ty Romy. Samozřejmě je i spousta dobrovolníků, kteří na tom pracují a snad se to podaří.

Co by tomu mohlo v tomto případě pomoci?

Zdá se mi, že stát zatím v některých věcech reagoval velmi pružně, když založil Krajská asistenční centra pomoci uprchlíkům. Určitě je to skvělá věc. Sama jsem měla ubytovanou měsíc paní s chlapečkem z Ukrajiny. Byla jsem v centru s ní, doprovázela jsem jí, dodneška jsme s ní v telefonickém kontaktu, vyhledávám jí, co potřebuje, pomáhám sehnat peníze, například na zubaře. Zubařská péče je hodně velký problém.

Bylo by nyní třeba, aby stát více převzal odpovědnosti, protože práci, kterou odvedl neziskový sektor a dobrovolníci, je velkou částí naplnění uspokojivého průběhu krize. Ale nemůže to fungovat dlouhodobě na dobrovolnické činnosti. Lidé musí chodit do práce. Mnoho z nich se uvolnilo a naplno se věnovalo uprchlíkům. To není dlouhodobé řešení. Postupně by se to mělo profesionalizovat. Stát by měl zásadně posílit úřady práce. K veškeré jejich agendě přibyla i otázka dávek pro sto tisíc lidí. Bude to potřeba i v souvislosti s příspěvkem na bydlení pro české lidi. Osmdesát procent seniorů, kteří by měli nárok na příspěvek na bydlení jej nečerpá. Důvody jsou nejrůznější. Nevědí o tom, je to tak složité, že to nedokáží. Je to stigma, protože tu mnoho let pokřikují problematičtí politici o zneužívání sociálních dávek. Přitom je ten systém spíše nevyužívaný než zneužívaný. Nyní jdou dramatickým způsobem nahoru ceny energií a bydlení. Lidé se dostávají do situace, kdy to nemohou zaplatit. Měli by nárok na příspěvek na bydlení, ale nejdou si o něj požádat z důvodů, které jsem uvedla. Měla by existovat poradenská pomoc i na úřadech práce. S tím mohou samozřejmě pomoci neziskovky. Lidé, kteří už z jakéhokoliv důvodu nemají šanci si požádat o podporu, musí být vyhledáváni aktivně.

Vrátíme-li se k Ukrajině. Na začátku se vzedmula Čechům vlastní vlna solidarity. Jak ale na lidi dopadají důsledky války, postoje řady lidí se mění. Kdo by měl být komunikátorem nově vzniklé sociální situace, případně jak můžeme pomoci, abychom neztráceli občanské zaujetí pomáhat?

Stát a politici ve vládě naprosto nedostatečně zareagovali na prudké zvýšení cen. Na inflaci. Příspěvek pět tisíc je jak když plivne do moře a přijde až někdy v srpnu. Pokud se to ještě někde nezdrží.

Co by stát měl konkrétně dělat, vedle navýšení kapacity úřadu práce? Co konkrétně by tedy stát měl v kontextu narůstající chudoby dělat?

Zrušit minimální mzdu, zvýšit životní minimum. Tam, kde má nástroje ke globální politice. V Německu jsou plošné dávky z důvodu rostoucích cen. Neříkám, že musí jít všem. Například ti, kteří berou přídavek na dítě, což by mohla být jedna skupina, by dostali dávku. Podle mě by ale měla být pravidelná.

Mohou pro to něco udělat sociální služby?

Upozorňovat na tíživou situaci lidí. Jak se s nimi budou setkávat, budou jako komunikátoři zprostředkovávat konkrétní situaci lidí. Pokud se nám rozpadne nevysoká míra sociálního konsensu, nebude to dobré pro společnost, bude to dobré pro populisty.

Dialog mezi sociálními službami a státem, nebo neziskovým sektorem je v tomto ohledu dostatečný?

Ani v minulosti se mi nezdálo, že byl dostatečný, ani nyní se mi nezdá, že by byl dostatečný.

Dva roky jste byla vězněná za letákovou kampaň před volbami. Podílela jste se na přípravách Charty 77. Dovedete si představit takhle významný aktivismus i v dnešní době?

V této době není aktivismus takového typu potřeba. Tehdy stát byl monopolní na mnoho věcí, mělo velkou váhu se vzepřít. Moderní společnost je svobodná, dává možnost daleko většímu množství aktivit. Je to nesrovnatelné. Ale současně jednotlivé aktivity nemají takovou váhu, jakou se nám podařilo tehdy získat například publikací v zahraničí. Situace jsou diametrálně odlišné a nemá smysl je srovnávat. Dnes jsou ale tak skvělí aktivisté, že klobouk dolů.

Jak se změnily sociální služby od roku 2006, kdy vstoupil v platnost zákon o sociálních službách? Mění se informační gramotnost české společnosti? Kdo je dnes nepřítelem pro společnost?