Hana
Malinová

Před třiceti lety jste zakládala Rozkoš bez rizika. Co Vás k tomu vedlo?

Vedla mě k tomu společenská potřeba, která vznikla po rozpadu východního bloku. Kdy vznikala poptávka po sexuálních službách a vkus zákazníků z movitějších krajin se měnil. Proč by jezdili do Thajska, když mohou jet jen za hranici. Jezdili einkaufen und tanken a za ušetřené peníze si nakupovali sexuální služby. Byla jsem autorkou skript, které se staly poměrně populárními, jmenují se Sociální patologie II a v nich jsem se věnovala problematice prostituce. Říkala jsem si, že se to u nás rozvolňuje, s každou migrací jdou choroby, začíná hrozba AIDS, někdo by s tím měl něco dělat. A jestlipak to nejsem já, kdo s tím může něco udělat. Udělala jsem velký krok od kolektivní nezodpovědnosti k osobní zodpovědnosti a založila jsem organizaci Rozkoš bez Rizika při ománkovém víně se dvěma sexuálními pracovnicemi.

Od začátku to byla organizace, která působila hodně v terénu. Vy i Vaše kolegyně jste trávily hodně času mezi sexuálními pracovnicemi. Co jste přesně dělaly?

Studenti sociologie by si jistě vzpomněli na první a druhý ročník, kdy byli levnou pracovní silou pro výzkumy svých šéfů. Měli jsme tím ale výcvik v schopnosti navazovat kontakt. Bylo vidět, komu se něco povedlo, získal adresu, kam má přijít… Naučila jsem se tedy oslovovat úplně neznámé osoby a něco po nich chtít. Tady to bylo samozřejmě horší, protože je tam ten podtext, ty jsi tedy ta „šlapka“, tady máš informace, prostředky prevence, abys dělala všechno bezpečně. Nebylo to úplně jednoduché. Někteří nás posílali kamsi. Ale nebylo jich zase tak moc. Když někomu něco dáváte, můžete být zajímavými. Hlavně když se to týká hodnoty lidského zdraví. Streetwork byl hlavní metodou, stačí vzít prostředky prevence a vydat se do ulic. Terénní práce je nejlevnější, adresná a účinná.

Jaké to pro Vás, původně pro vědkyni, bylo, v uvozovkách šlapat ulici?

Tehdy jsem byla ještě flexible. Pravdou je, že mi to bylo docela nepříjemný. Uvědomte si, že se to tehdy nedělalo. Vydala jsem brožurku Safe sex, sama jsem to přeložila z angličtiny, protože překladatelky tehdy pojmy se sexuálních služeb neznaly.

Musela jsem si říci, že člověk dělá něco užitečného. Pak to skutečně lze dělat. Nemůžete to dělat jen s pocitem, že teď mám zaměstnání… To nejde. Musíme mít vnitřní nasazení a umět přesvědčovat.

Už jste zmínila, že sex byznys se u nás rozjel v devadesátých letech. Do jakého světa jste tenkrát se svými službami vstupovali?

První prostituce byla pouliční. Dnes říkáme na venkovních stanovištích. Je to na parkovištích nebo na silnicích, dálnicích, ulicích… anglicky Outdoor prostitution. Tam to někde začalo. Točily se tam peníze, s tím se začaly stavět a pronajímat domy na noční kluby. Bylo v nich snadnější ty holky uhlídat, aby se jejich manažerům nerozutekly neznámo kam. Jak se jevy začínají ve společnosti institucionalizovat, vznikla instituce nočního klubu. Tenkrát to bylo hodně spojené s drogami, protože se zdálo, že to více nese než sex byznys. Kamuflovaly se v klubech varny. Ženám a dívkám i platili drogami. To bylo do začátku jednadvacátého století, kdy se profiloval byznys se sexem, kam drogy příliš nepatří. Jednak si žena chtěla vybrat za poskytnuté služby peníze, které utratí. Nehledě na to, že byla pod mnohem větším fyzickým ohrožení, když byla pod vlivem drog. V roce 2007 jsem dělala výzkum, v němž bylo hodně o tom, že drogy ne a alkohol jen tak zřídka, aby to měly pod kontrolou.

Jak se za třicet let změnilo prostředí sexuálních služeb? Je dneska těžké kontaktovat lidi ze sex byznysu?

Jak kde. Největší nebezpečí národa jsou takzvaní lepší lidé. Majitel nebo vyhazovač či barman, ten, který otevírá dveře… jde o to ho přesvědčit. Mohou si hrát na cokoliv, ale tady jde stále o to jedno, že? Jsme už všude docela známí. Buď si od nás nějaké nabízené věci převezmou, nebo se jdou žen zeptat. Záleží už na ženách, jestli chtějí vyšetření nebo ne. Nabízíme sociální služby, ale největším lákadlem a vstupenkou do klubů je nabídka zdravotních služeb. Pak už si popovídáme, jak to v tom klubu chodí. Je to vstupní moment, kde může navazovat hloubkový rozhovor. Proto máme mobilní ambulanci, protože tam nejsou kamery, žena tam má pocit bezpečí a může se nám tam se vším svěřit. Ale nedá se to dělat zase moc dlouho, protože se musí vrátit. Žádné velké podvečerní popovídání, natož večerní, kdy je velký frmol, to není.

Jaké zdravotní služby nabízíte?

Takovou kompletní kytičku. Vyšetření z krve na pohlavně přenosné nemoci, tzn. HIV, syfilis a hepatitida C, potom vyšetření ze stěru na chlamydii a kapavku. Z krve lze vyšetření dělat prostřednictvím rychlotestů, v případě reaktivního výsledku bereme krev do laboratoře na ověření. Ze stěrů většinou léčíme sami, pokud to není nějak hrozná forma chronické kapavky. Ale to se stane jednou za pět let. Horší je HIV, které má daleko fatálnější důsledky.

Kdo jsou dnes lidé, kteří se pouští do sexuálních služeb a s jakou motivací?

Peníze jsou až na prvním místě. Máme ale i případy, asi ze dvaceti procent, kdy si ženy říkají, že přeci nechtějí být jako domácí slepice, přeci nejsou domácí puťky a chtějí si vyzkoušet moc nad muži, co si všechno můžou dovolit. Tak to zkusí, zjistí, že to jde a má z toho peníze. Také z toho může kdykoliv odejít. Potom jsou ty, kterých je většina, především ženy samoživitelky. Je to tvrdé, ale přes šedesát procent máme za klienty matky. Jsou mladé, nemají ještě dospělé děti. Lze říci rámec, že biologická přitažlivost končí s ukončením reprodukčního cyklu. Na to jsou muži nastaveni. Většinou mají tedy naše ženy děti malé, nanejvýše školní věk. Buď si děti pořídily neuváženě, nebo je manžel opustil a zmizel někde neznámo kde. Nebo přišly o zaměstnání. Máme oblasti, kde je jedna pracovní příležitost a pak už nic.

Někdy jí řeknou, že ve čtyřiceti je už stará. Jde to tedy zkusit do klubu. A ona je žádaná. Hlavní kritérium je, jestli ta žena dělá peníze nebo ne. Jestli je sexy nebo ne. Věk asi úplně nehraje roli, spíše pomáhá znalost jazyka, která otevírá komunikaci.

Za mého mládí se říkalo, že ženy bývají často zavlečeny do zahraničí, aby tam poskytovaly sexuální služby. Dějí se tyto věci i dnes?

To víte, že jo. Obchod s lidmi, na rozdíl od obchodu s ilegálními drogami, je méně nebezpečný. Ženu s pasem převezete přes hranici snadněji než balík drog. Může být zfetovaná, ale řeknou, že si zdřímla, jedou v noci, je unavená…

Je tam také obrovský tlak z rodin a vesnic, odkud pocházejí. Živí rodiny, které mají. Mafie nevstupuje do rizika, když nemusí. Pokud má dostatek žen, které jdou do prostituční scény dobrovolně, nemá důvod riskovat. To byla devadesátá léta, kdy se přivazovaly holky ke stolu řetězem. To byla tvrdá doba. Dnes je ekonomický tlak tak velký, že žena vstupuje obvykle dobrovolně. A pokud je nabídka dobrovolnic dostatečně velká, není důvod, aby se tvrdě obchodovalo, ženy unášely a podobně. Všichni myslí jen na přeshraniční obchod, ale i mezi kluby byl obchod tvrdý. Dnes je nabídka sexuálních služeb dost velká, obzvláště v covidovém období poptávka malá, není důvod tvrdého přístupu v tomto obchodu. Ekonomický tlak vede k větší dobrovolnosti prostituce než v devadesátých letech.

Rozkoš bez Rizika pracuje dnes také s muži. Je to jiná práce?

To bych řekla. Spočítala jsem si, že muže oslovujeme v průměru pětkrát, než se k nám konečně dostaví. Ženy dvakrát. Už jen navázání kontaktu je složitější. Kolikrát slíbí, že přijdou a nepřijdou. To je základní rozdíl v sociální a poradenské práci… Ti muži se moc neradi profilují jako profíci. Neřeknou si jasně cenu, raději: „Přijel jsem za tebou, dej mi na taxík.“ Nebo: „Ty máš pěkný mobil, mohl bys mi ho dát jako dárek?“ Je tam jiný vztah. Často samozřejmě slouží potřebám gay populace. Obzvláště ti, kteří žijí v nepreferovaném heterosexuálním manželství si potřebují občas ulevit s preferovaným sexuálním objektem. To jsou zkušenosti s muži, kterých jsme loni oslovili okolo osmapadesáti. Žen máme dva a půl tisíce. Je to reálně rozdíl v proporcích i obtížnosti navázat komunikaci.

Má práce v sex byznysu ještě dnes nádech něčeho, co je špatné?

Určitě. Všichni jsou tolerantní, ale znáte to. Říkají, že ty matky možná chápou, ale moje vlastní dítě do jedné školky s dítětem šlapky chodit nebude. Z výzkumů nám vychází, že přes padesát procent nikdo neví, že to ta žena dělá. Přes osmdesát procent ví jen kamarádka, nebo partner, který jí tam vyslal. Jen deset procent to ví lidé kolem. Dnes mají jeden pracovní telefon a jeden vlastní telefon, žena si chrání identitu a soukromí. Je to hodně anonymní. Samozřejmě, pokud někdy před deseti lety natočila porno, má to celá obec někde stažené v počítači. Elektronická stopa je nejhorší. Vůle k toleranci je u nás dost malá.

Hraje roli vyspělost státu?

Čím je životní úroveň v zemi větší a lepší sociální politika, tím méně žen, občanek toho státu, je v sex byznysu. Více tam pracují cizinky. V Holandsku je to 15 procent na 85 procent. Měli bychom dospět k tomu, že prostituce bude volbou, nikoliv nutností. Nemáme ochranu dluhů, které udělal partner. V zamilovanosti podepíše milionové dluhy a pak je splácí. Ochrana státu je nulová. Jde o kvalitu záchranného sociálního systému.

Jakou roli mají ženy ze sex byznysu v organizaci Rozkoš bez Rizika?

Jsou členkami organizace Rozkoše bez Rizika. Máme předsedkyni, místopředsedkyni. A pak jsou hlavně herečkami. Nyní máme dokonce i sexy herečku, která hraje chlapa a hraje ho moc hezky.

Je důležité zapojovat klienty do poskytování sociálních služeb?

Je to zdroj informací pro sociální práci. Ne vždycky to, co se vypovídá během rozhovoru, je dostatečné. Dostanete se k podpovrchové motivaci. Pak máme ženy s coming outem za sebou a jsou schopny vystupovat na veřejnosti. To je obrovský krok.

Klientky vás často berou jako rodinu. Je to tím, že rodinu nemají?

Ženy spíše chtějí mít důvěrnější vztah. Ale je to pomíjivé, jako fouknutí do peříčka. Pozornost je těkavá. Zamilují se… Ale jinak si myslím, že mě vidí i po letech rády, hlavně herečky.

Jak se podle sexuálních služeb pozná vyspělá společnost? Jak vznikl nápad hrát divadlo? Pomohla by legalizace prostituce? A jaká je situace sex byznysu na Ukrajině?