Viktor
Rumpík
&
Tetiana
Sheptun

Jak vnímáte situaci uprchlíků v České republice? Jaké jsou tři oblasti, ve kterých by se měla zlepšit? Jaké tři oblasti se jeví jako nejlepší?

Viktor Rumpík: Byť jsme nějakým způsobem zvládli první vlnu migračního pohybu na začátku války, stále přichází do České republiky mezi tisícem až dvěma tisíci nových lidí týdně. Migrace nekončí a stále nás čekají nové výzvy. Situace příchozích lidí se zde liší podle toho, jak dlouho v České republice jsou, jaké vazby navazují a v jaké sociální situaci se nachází. Otázku není jednoduché zodpovědět. Vznikají nejrůznější výzkumy, které dělají například PaQ Research nebo ministerstvo vnitra, které dělal například Dušan Drbohlav z Přírodovědecké fakulty, nebo Slovo21. Situace je ilustrovaná vždy na nějakém vzorku, který je vybrán do výzkumu, a záleží, jak je vzorek nasycený. Nelze říci, že situace uprchlíků je taková, jak se prezentuje v těchto výzkumech. Jsou tam rozdíly, diference, ať regionální nebo jiné.

Je pomoc vlády dobře směřována k uprchlíkům?

VR: Pomoc vlády se proměňuje, vidíme to například v novelizaci tzv. Lex Ukrajina, který je už asi v sedmé variantě. Poslední "lexka" se schvalovala asi nejdéle ze všech novelizací, protože tam byly sporné momenty typu udělování státního občanství pro občany Ruska, nebo trestný čin výkonu pro cizí státní moc související s obavou ze špionáže. Tyto přílepky z našeho pohledu do určité míry zdržovaly to, co je třeba schválit co možná nejdříve, prodlužování dočasné ochrany a tak dále. Samozřejmě sociální podmínky, které se Lex Ukrajina také upravují, pobíhaly vývojem od neomezeného rozdávání sociální podpory a sociálních dávek v první epoše, kdy to bylo nestrukturované a chaotické, až po postupné omezování solidární pomoci státu. Jestli je tato pomoc mířená v této chvíli dobře si netroufám říci, ale je vidět, že vývoj tam je. Vláda se snaží o koordinovaný přístup. Nicméně je tam ohromný tlak na ekonomickou soběstačnost osob. To je oddaluje od dalších aspektů integrace, o kterých se zatím nedá mluvit.

Táňo, mohu se zeptat na to samé? Jaký máš názor na situaci uprchlíků v České republice?

Tetiana Sheptun: Na začátku Česko přijalo nejvíce uprchlíků na počet lidí. Dostali dočasnou ochranu, přístup ke zdravotnímu systému. Nyní ale vnímám, že hodně lidí potřebuje stále ještě podporu s bydlením. To mi přijde jako největší problém. Začíná další vlna uprchlíků. Největší problém je v tom, že ti lidé nemají kde bydlet, pronajmout si byt je drahá věc. V ubytovnách nejsou nejlepší podmínky.

Podle tebe tedy nebyla pomoc vlády dobře situovaná na podporu ubytování uprchlíku?

TS: Přijde mi, že na začátku byla podpora větší, lidé mohli zůstávat ve státem placených bytech delší dobu, nyní je doba zkrácená a musí si najít nějaký placený byt. Což je těžké, speciálně v Praze.
VR: Možná bych to doplnil. Problém s bydlením naráží na všeobecnou krizi s bydlením, která se týká České republiky i majoritní populace. Zároveň s "Lexem šestkou" se od 1. 9. zkrátila doba pobytu v humanitárních zařízeních, ubytovnách, které spadaly pod systém HumPo. Mnoho ubytoven ze systému vystoupilo a systém se tváří, že lidé našli bydlení v komerčním sektoru. Nicméně oni zůstali v ubytovnách, jen se zde nastavily jiné soukromoprávní podmínky. Podpora lidí formou humanitární dávky, především u těch nejvíce zranitelných, nedostačuje na to, nakolik jsou náklady na bydlení. Náklady na bydlení se v případě této dávky totiž určuje normativem, který neodpovídá výši komerčních nájmů v těchto ubytovnách. O podmínkách v těchto ubytovnách se ani nemusíme bavit. Ne všechny jsou úplně katastrofální, ale ve chvíli, kdy ubytovny z HumPa vystoupili, není ze strany státu nástroj, jak kontrolovat podmínky a jaké tam panují poměry. V tuto chvíli to jde na vrub obcí a samospráv, které mají nástroje, jak ubytovny kontrolovat. Ty je ale dostatečně dobře nevyužívají. Alternativa k ubytovnám je v situaci krize na trhu bydlení nulová. Lidé se nemají kam přestěhovat. Pokud hledají bydlení, naráží nejen na diskriminaci, ale i na jazykovou bariéru. A samozřejmě na svoji ekonomickou situaci, která jim neumožňuje najít uplatnění. Vstupní náklady na bydlení se pohybují od padesáti do sedmdesáti tisíc. Ať je to kauce, zprostředkovatelský poplatek... Je tady projekt AMI, který by měl napomáhat k přestěhování a zaplacení základních poplatků při vstupu do komerčního bydlení. Nicméně tento projekt ministerstva vnitra nemůže podpořit všechny osoby, které tam jsou. Je určený přibližně pro dvacet tisíc osob. Taková jsou čísla. Ze 380 tisíc lidí nám zůstává na ubytovnách nejméně 17 procent lidí celorepublikově.

To je velké číslo...

VR: A to nepočítám nelegální ubytovny a pololegální subjekty tvářící se jako ubytovací zařízení, ale nejsou. Těch je v České republice hodně, ale nikdo je nemonitoruje.

Jak vnímáš nálady veřejnosti ve vztahu k uprchlíkům? Jak se Češi a Češky postavili k příchodu uprchlíků. Měnila se situace za ty tři roky?

TS: Na začátku byla velká podpora, lidé měli zájem podpořit. Každý to dělal svým způsobem, finančně, poskytoval bydlení, věci rodinám, které přijeli beze všeho. Teď vnímám spíše nezájem o to, co se děje na Ukrajině, podpora určitě klesá. Když mluvím s klientem nahlas, zažívám, nechci říci slovo šikana, ale určitě nepříjemný pocit od veřejnosti, když mluvíme ukrajinsky. Ale neděje se to plošně, všude. Čím dál více se prostě podpora snižuje.
VR: Souhlasím s Táňou. Zase je to otázka, kterou nikdo extrémně nemonitoruje. Možná Centrum pro výzkum veřejného mínění sleduje postoje vůči ukrajinským uprchlíkům v Česku. Myslím si, že neopadává podpora ze strany státu, ale opadává jistá míra solidarity mezi lidmi. Je to dané tím, že i česká společnost se už několik let potácí na okraji krize. Ekonomická situace lidí nutí zamyslet se nad tím, co je priorita pro občany České republiky a solidarita uvadá postupně s tím, jak se naši lidé dostávají do krize. Střední třída balancuje na okraji propasti a více se zabývá sebou a oddaluje se od podpory ukrajinských uprchlíků i Ukrajiny jako takové. Zároveň to souvisí i s tím, jak se prezentuje současná vláda, která velmi Ukrajinu podporuje navenek i v mediálním prostoru. Lidé jsou naštvaní, protože mají pocit, že jejich potřeby, tedy místní majority, nejsou dostatečně uspokojovány a nejsou uspokojovány na úkor Ukrajiny a Ukrajinců. To je diskurz, jak to vnímá česká společnost. Ale nemohu říci, že všichni jsou na stejné rovině. Ve svém okolí mám stále hodně lidí, kteří téma zvedají a uprchlíky podporují. Válečný konflikt a agrese ze strany ruské federace neustává. Uprchlíci z Ukrajiny přicházejí a jsou to legitimní žadatelé o ochranu na našem území.

V Plzni jsi se dlouhodobě zabýval tématem agenturního zaměstnávání. Můžeš nám ve zkratce přiblížit, jak systém funguje a jakým procesem migranti procházejí, když chtějí pracovat?

VR: Systém zaměstnává vysoký počet uprchlíků. Například v plzeňském kraji je to asi 60 procent dočasných držitelů ochrany, kteří pracují v agenturách (data k listopadu 2024). Nasedá to na nějaký systém zprostředkování pracovní migrace z Ukrajiny, který tu byl od devadesátých let, jenž se časem dopracoval až v tento oficiální systém agenturního zaměstnávání. Jsou agentury a agentury. Jsou pololegální a legální subjekty. Subjektů je opravdu mnoho, v současné době může v České republice zprostředkovávat zaměstnání okolo 1450 subjektů. Jenom v našem kraji působí 650, což je velký počet. Fungují tu dvě asociace, Asociace poskytovatelů personálních služeb a Asociace personálních agentur, které tvrdí, že dělají zaměstnávání i zprostředkování eticky. Ale naši klienti ve službách velmi často využívají své sítě, v nichž jsou agentury, které postupně nasedají na uprchlíky a velmi často využívají zranitelné pozice tísně v procesu možná až vykořisťování. Objevují se podložené zprávy z terénu, můžeme doložit i výzkumy, že pracovní nabídky kolují už na Ukrajině. Někteří lidé nepřicházejí na základě toho, že je tam válečný konflikt, ale na základě ekonomické deprivace, sociálního rozložení, válečného stavu země, tamní lidé hledají jakékoliv možnost, jak najít místo v životě a vydělat peníze, jak uživit rodiny. Reagují na nabídky, které diseminují agentury práce už na Ukrajině. Nepřicházejí a teprve nehledají práci, ale primárně v této době jsou za něčím, co je "jisté". Jisté to alespoň vypadá. Za pozvání zaplatí dva až tři tisíce hřiven, za přijetí nabídky, inzerátu, dostaví se do České republiky, ujme se jich nějaká agentura, ubytuje je, dá jim potvrzení o zajištění ubytování, spolu vyřídí jim povolení dočasné ochrany a s tím nastupují do práce, aniž by věděli dopředu, co je čeká. Podmínky nejsou často příliš etické, objevuje se prekarizace práce, zneužívání, nevyplácení mezd, neodvádění pojistného... Největší kámen úrazu je otázka bydlení. Agentury jsou provázány s ubytováním. Když nemáte střechu nad hlavou a jste v cizí zemi, nezbývá vám nic jiného než trpět podmínky, které jsou v agenturním zaměstnávání. Kdybyste se vymezili proti podmínkám, musíte si hledat i nové místo k žití, bydlení... Za ubytování je jim strháváno ze mzdy, zadlužují se vůči subjektu, který je zaměstnává... Snažili jsme se situaci popsat v analýze, kterou jsme zpracovávali pro MPSV. Kdyby to někoho zajímalo, jedná se o velmi komplexní dokument.

Táňo, ty pracuješ v projektu České asociace streetwork Podpory příchozích z Ukrajiny převážně s ukrajinskými dětmi a teenagery. Jaká témata mladí lidé řeší? Jsou jiná než měli na Ukrajině?

TS: Většinou řešíme volný čas. Děti se v poslední době ptají, kam mohou chodit na bezplatné kroužky. Hodně dětí řeší vzdělávání, střední školu, kurzy češtiny, často i práci. Klienti, kteří nebyli úspěšní s nástupem do středních škol, musí pracovat. Řešili jsme CV, reálné hledání práce. Naši klienti ale často chtějí pracovat bez smlouvy, načerno. Snažíme se jim říkat, že to není dobrý nápad. Ukazujeme jim webové stránky, kde lze hledat práci, že zdrojem není jen Facebook nebo Telegram.

Liší se témata řešená teenagery, která řešili na Ukrajině a teď tady?

TS: Těžká otázka. Určitě mají jiný život než na Ukrajině. Když bydlí děti na ubytovně, mají výrazně horší podmínky, než měly předtím. Starší děti musí pomáhat více rodičům. Na Ukrajině měly více dětský život. Chodily do školy, nepracovaly, měly teenagerský život. Zde musí více podpořit dospělé, rodinu.

Rozhovor vedl Šimon Pohořelý, koordinátor projektu Interkulturní práce s příchozími s Ukrajiny v České asociaci streetwork.