Martina
Zikmundová

Pojďme trochu cestovat časem. Jak jsi se před lety dostala k práci na ulici?

Chtěla jsem změnit svět. Chtěla jsem, aby byl svět lepší a vstřícnější. Bylo mi tehdy sedmnáct, osmnáct let a chtěla jsem pomáhat. K tomu se váže prazážitek z gymnázia. Náš třídní neměl úplně ideální vztahy se třídou. Chtěl vědět, proč tomu tak je a udělal si anketu mezi námi, ptal se nás na náš názor. A my jsme mu celou vahou našich sedmnácti let napsali, co si o tom myslíme. Vzpomínám si, že jedna spolužačka napsala, že by zrušila sborovnu, protože je to semeniště pomluv a negativní energie. Já jsem psala o kantorech, kterých si vážím a kterých ne. Křičel na mě, ať jdu studovat psychologii a pak ukážu, jak má škola vypadat. Po gymnáziu jsem se tedy hlásila na psychologii, ale nevzali mě. Pohledem dnešní doby bylo tehdy těžké dostat se na tento obor. Myslím si, že i v dnešní době je to těžké. Paradoxní je, že mluvíme o tom, jak máme nedostatek odborníků na duševní zdraví, jak systém péče o duševní zdraví hlavně u dětí a dospívajících je nefunkční a podhodnocený. Také dospělí čekají na terapii i půl roku. Ale i tehdy bylo těžké dostat se na psychologii, šla jsem tedy na vyšší školu obor sociální pedagogika. Tam jsem v hodinách metod sociální práce poprvé slyšela o streetworku. Okamžitě mi to připadalo jako strašně zajímavá věc a něco, co by mohlo dobře fungovat. Tehdy se v rámci vzdělávání hodně dbalo na praxe, chodili jsme i dva dny v týdnu někam praktikovat, já jsem chodila na ulici. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Byla jsem v Drop Inu a Sananimu a hodně mě to zaujalo.

Ještě na škole nám přednášela doktorka Malinová, ředitelka Rozkoše bez rizika. Mé první kroky, když jsem si šla hledat zaměstnání, vedly tam. A pracovala jsem v RR jako streetworkerka deset let. Nakonec jsem vystudovala i psychologii...

Zmínila jsi Hanu Malinovou, která byla nedávno také hostem ČAS od ČASU a byla jsi v Rozkoši bez rizika. S tou touto organizací jsi jela také na Ukrajinu. Co jsi tam hledala a co jsi tam našla?

V Rozkoši jsem byla devátým rokem a Haně Malinové jsem přerůstala přes hlavu. Poslala mne na Ukrajinu na zkušenou a pracovala jsem tam v rámci programu OSN, který pomáhal lidem žijícím s HIV - AIDS. Už to nebyla prevence, ale pomoc těm, kteří onemocněli. Kontaktovala jsem tam zároveň i místní nevládní organizace, které dělají prevenci. S jejich znalostí z České republiky jsem si myslela, že tam najdu něco podobného, ale našla jsem tam piloty a torza terénních programů s nadšenci, kteří občas na ulici šli. Nešlo ale o skutečný systém prevence a podpory, jak jsem jej znala od nás. Našla jsem tam následky toho, že preventivní programy nefungovaly. To znamená obrovské množství lidí, kteří byli ve stádiu onemocnění AIDS a umírali. Bez lékařské pomoci, na kterou jsem byla zvyklá od nás. Byl to celkem šok. Když jsem v Oděse za rok skončila, vrátila jsem se do Rozkoše a realizovali jsme ještě další projekty pro Ukrajinu. Rozkoš jim například darovala sanitku a učili jsme je dělat mobilní terénní sociální práci. Byla to opravdu velká zkušenost, důležitá i pro další mé profesní směřování. Možná i díky ní jsem neopustila sociální práci a sociální služby. Osahala jsem si, jaké to je, když sociální služby a prevence nefunguje. Nezačala jsem se tedy věnovat terapii, ale zůstala jsem, protože terénní práce mi přišla neuvěřitelně smysluplná.

Pracovala jsi s různými cílovými skupinami, máš nějaké oblíbené?

Když jsem po deseti letech opouštěla ženy ze sex byznysu, které jsou cílovou skupinou Rozkoše bez rizika, myslela jsem si, že už to nikdy pro mě nebude taková srdcovka, jako tam. Ale nastoupila jsem do Sananimu, pracovala jsem s lidmi závislými. Byl to program tzv. vězeňský. Dojížděli jsme do vazebních věznic a do výkonu trestu. Vězně jsme připravovali v probačním programu na výstup do svobodného života. A měla jsem je ráda stejně, jako klientky Rozkoše bez rizika. Myslím si, že v tomto ohledu bych mohla pracovat i s dalšími cílovými skupinami. Ale přesunula jsem se potom do asociace.

Česká asociace streetwork (ČAS) sdružuje nízkoprahové terénní služby. K čemu potřebují takovou zastřešující organizaci?

Těší mě zájem služeb být v asociaci. Každým rokem nám přibývá členů. V současné době máme 110 zařízení v České republice. Jejich hlavní motiv je pracovat na své kvalitě. To je vlajková loď ČAS. Kvalita, rozvoj služeb, ale také podpora pracovníků a pracovnic služeb, metodické vedení, vzdělávání, supervize... organizujeme stáže. Identifikovali jsme je jako vynikající metodu vzdělávání. Jde o stáže mezi zařízeními v republice nebo i mezinárodní umístění. Zařízení k nám přivádí fakt, že sdílíme hodnoty. Dlouho jsme hodnoty neměli popsané a verbalizované a teď už několik let máme sepsáno devět hodnot, které všechny členy asociace spojují. A dokonce členství v asociaci není vůbec formální, že by se někdo přihlásil a dostával emaily, které nečte. Členství v asociaci spočívá i v tom, že periodicky jednou za pět let člen absolvuje rozvojový audit, jakési hodnocení, podpůrný systém pro zařízení. Dva vyškolení externí hodnotitelé dojedou do zařízení a hodnotí, dávají zpětnou vazbu, navrhují další rozvoj. Je to systém podpory a zároveň i průběžné kontroly. Víme tak, co se v zařízení odehrává. Každý rok se divím, kolik zájmu je o toto hodnocení. Ale zpětná vazba je pro zařízení ziskem a pracovníci ji potřebují. Lidé zaměstnaní v nízkoprahových službách na sobě neustále aktivně pracují. Sami svojí osobností jsou hlavním nástrojem práce a moc jiných nástrojů nemají. Strašně moc záleží na tom, jací jsou a s čím chodí do práce, s jakým nastavením, motivací a v jakém týmu... Od toho se odvíjí kvalita poskytovaných služeb. V asociaci se snažíme tyto lidi motivovat, aby byli dobří a pracovali na sobě ve smyslu psychohygieny. Aby ve službách vydrželi, co možná nejdéle. Bolestí služeb dlouho byla velká fluktuace lidí. Nezřídka se stává, že po roce, dvou odejdou. Je to samozřejmě neefektivní, protože pracovník vydává nejlepší výkon, využiji sportovní slang, až po prvním roce. Dříve se neorientuje v nesmírně široké a rozmanité problematice. Určitě chceme, aby lidé zůstávali v oboru. A aby to nebyl obor jen mladých a nadšených, jak to zvenčí může vypadat. Aby v oboru pracovali lidé s dlouhou životní i profesní zkušeností.

Mluvíme-li o lidech, jaký je společenský status sociálního pracovníka nebo streetworkera?

To je velká bolest našeho oboru. Je také úkolem asociace, aby zlepšovala kredit sociální práce, v našem případě preventivních sociálních služeb. Není to lehký úkol. Přemýšlela jsem, proč jsem v práci na pozici streetworkera s tímto nebojovala. Nikdy jsem se totiž necítila podhodnocena, méněcenně... Vždycky jsem si myslela, že dělám tu nejlepší práci s těmi nejlepšími lidmi. Ale nastupovala jsem do Rozkoše v devadesátých letech, tedy v době, kdy sociální problematiku uchopily neziskové organizace vznikající tehdy jako přirozená a dynamická oblast lídrů občanské společnosti, z potřeby občanské společnosti podílet se na veřejném dění. Pracovat s inspirativními osobnostmi jako byla Hana Malinová mne bavilo. Mohu zmínit veneroložku Milenu Černou, dlouholetou ředitelku Výboru dobré vůle, nebo garantkou a kamarádkou nám byla Jiřina Šiklová, zakladatelka katedry sociální práce. Měla jsem pocit, že to je to nejlepší, co mě mohlo potkat. A určitě to tak i bylo.

V současné době preventivní sociální služby často realizují neziskové organizace, ale kredit nezisku a organizací je jiný než v devadesátkách. Nemusím opakovat, jak se o neziskovém sektoru vyjadřuje například prezident republiky, který nás nazývá pijavicemi, a podobně... Pro lidi je nyní mnohem těžší v nezisku působit. Vnímám to tak. A sociální práce je pořád brána jako něco nepříliš odborného. Jako že jí může dělat každý, kdo trochu umí mluvit a neumí nic jiného než dělat tuto práci. To si myslím, že je zásadně špatně, protože tento obor je postaven na osobnosti lidí a také na tom, že dosáhli vyššího či vysokoškolského vzdělání. Je to obor potřebný ve společnosti a neumí ho nikdo nahradit. Vybavuji si dnes již legendární výrok bývalé ministryně sociálních věcí Jany Maláčové z dubna v roce 2020. V době covidu nechala zavřít některé preventivní služby s tím, že nejsou příliš důležité oproti službám sociální péče a vykonávají doplňkovou a volnočasovou činnost. Lidí v preventivních službách se to velice dotklo. Argumentovala tím, že nezachraňujeme životy, nejde v našich službách o život. Jednak je to dehonestující vyjádření, ale také naprosto diletantské. V preventivních službách jde o život, jde o životy také dětí a dospívajících. Jde o kvalitu jejich života, o jejich zdravý vývoj. Doufám, že takové věci už nebudeme slýchat od nikoho, kdo by měl služby dobře znát a také jim zadávat práci a říkat, co mají dělat.

Může situaci pomoci také propagace sociálních služeb?

Doufám, že ano. Celý cyklus rozhovorů ČAS od ČASU, který jsme realizovali i díky spojenectví s Knihovnou Václava Havla k tomu má směřovat. Vybrali jsme osobnosti, o kterých si myslíme, že ovlivnily sociální práci. A rozhovory, podcasty využívají někteří kolegové ve vzdělávání sociálních pracovníků. Pouští jim úryvky. Z toho mám radost, že i takovým způsobem se projektu dá využít. Ale chceme, aby o preventivních službách a sociální práci slyšela i veřejnost. Není to jednoduché. Poslední tři roky žijeme ve výrazných krizích, nejprve to byl Covid, nyní válka na Ukrajině. Stále častěji slyšíme o sociálních pracovnících v intencích, je jich málo, potřebujeme je... V době prosperity, kdy pečují o ty slabší a sociálně vyloučené, o nich není tolik slyšet, neříká se, pojďte sociální práci studovat, budeme si vás vážit. Najednou je to jinak. V době krize, kdy přibývá potřebných lidí a bude přibývat, říkáme, kde jste sociální pracovníci, pojďte pracovat a s námi krizi řešit. Je vidět, že nejenom sociálních služeb je málo, ale i kvalifikovaných lidí, kteří by mohli v službách pracovat. Ze dne na den se kvalifikovanými nestanou, obor musí být dlouhodobě podporován.

Cílové skupiny nízkoprahových služeb často nejsou ty oblíbené, na které by bylo snadné získat finanční prostředky mimo veřejné zdroje. Jak těžké je tyto služby zaplatit?

Skvělé je, že máme zákon o sociálních službách, kde jsou preventivní služby a cílové skupiny popsány. Ale musím říct, že finanční ohodnocení sociálních pracovníků je velice nízké. Nyní jsme si dělali v asociaci mezi členy průzkum a nástupní plat na pozici pracovníka v sociálních službách je 25 tisíc hrubého, na pozici sociálního pracovníka je 27 tisíc a pak to pomalu roste. Ale rozhodně se platy nevyrovnají pedagogům. A pedagogové také pracují s dětmi a dospívajícími a sociální pracovníci v preventivních službách pracují se skupinami, které jsou velmi zranitelné a náročné. Platy by měly tomu být přiměřené, a tedy vyrovnané platům pedagogických pracovníků.

Proč je dobré mít v obci streetworkera?

Na každé obci by měl pracovat člověk na pozici sociálního pracovníka, pracovnice a neměl by tento člověk sedět na úřadě, ale mít dovednost kontaktního pracovníka, který se bude pohybovat v terénu a bude umět potkávat, oslovovat, vyhledávat lidi, kteří jsou v nepříznivé sociální situaci. Bude umět tyto lidi navazovat na speciální služby, sociální nebo zdravotní služby, které potřebují. Zatím to vypadá tak, že sociální práce na obcích není funkční a sociální služby suplují tento článek sociální podpory v České republice. Zdaleka ne ve všech lokalitách je tato podpora dostupná. Jak jsem říkala, jsme rádi, že máme zákon o sociálních službách, ale tím, že určuje činnosti sociálních služeb a definuje cílové skupiny velice úzce, celá řada lidí v nepříznivé sociální situaci může vypadnout, protože není v cílové skupině služby, která se v lokalitě pohybuje. Bylo by potřeba, aby dostupnost byla zlepšena rozšířením cílových skupin, nebo zavedením efektivní práce na obcích.

Zmínila jsi některé bolesti nízkoprahových služeb, co je ještě trápí a může jim pomoci?

Citovala jsem bývalou paní ministryni a mluvila o tom, že služby potřebují ke kvalitní práci také zadání ze strany vedení a zadavatele ministerstva sociální věcí. Ale často postrádáme kvalitní zadání na nižší úrovni, to znamená na úrovni samosprávy, krajů, obcí... Někdy se dozvídáme paradoxní věc. Preventivní služby v balíku sociálních služeb jsou malým balíčkem, který je docela levný a většina peněz se dává do služeb péče. A vzhledem k tomu, že se jedná o málo peněz, tak zadavatel nemá chuť, energii, motivaci se o preventivní služby zajímat. Často to vypadá tak, že zadání pro práci si dávají služby samy. Koordinace a potenciál služeb není využit, protože se málo pracuje s informacemi, které služby získávají v terénu. Chybí mi tam zadání, koordinace práce, chybí mi také důraz na spolupráci, pokud se člověk ocitne v nepříznivé životní situaci a v rukách služeb. V systému není určen zodpovědný člověk, zodpovědná organizace, která by případ komplexně vedla, chybí case management. Zajistit, aby se služby ve svých snahách nedublovaly a byly na začátku efektivně identifikovány potřeby člověka a následně uspokojeny. K efektivitě by pomohla lepší spolupráce a koordinace mezi samosprávou, správou a sociální službou.

Jak pracují sociální organizace na zakázku státu a proč jsou pro stát nezbytné?

Většinu preventivních služeb zajišťuje pro stát nestátní sektor, neziskové organizace, ale i církevní instituce. V terénu vidím, že efektivita práce je daleko vyšší, než kdybychom zadávali preventivní sociální práci nějaké státní struktuře. Neziskové organizace vykazují větší míru flexibility a daleko nižší náklady v celém procesu práce. Je to správně nastavené, ale důležité je, aby stát byl ochoten za služby, které nakupuje od nevládních organizací, řádně zaplatit. A nenutil služby si grantovat v soukromém sektoru. Nejsem proti, aby neziskové organizace pořádaly benefiční akce a byly aktivní v občanském slova smyslu, to je v pořádku, jsou součástí občanské společnosti. Ale není v pořádku, aby práce, která je zadaná na zakázku státu, byla nuceně financovaná z jiných zdrojů.

Jak myslíš, že se může vyvíjet dále profese sociálního pracovníka?

Sociální pracovník je tak trochu profese budoucnosti. Jednak z hlediska demografického vývoje společnosti, ale i z hlediska krize, které čelíme v současné době. Lidí v pomáhajících profesích obecně je potřeba daleko více. Nejsou to jen sociální pracovníci, ale jsou to pedagogové, jsou to lékaři, psychologové a psychiatři. Myslím, že by se obory měly otevřít a měli bychom v těchto oborech vzdělávat mnohem více lidí. A máme ještě nevyužitý potenciál ve spolupráci mezi obory. Trochu si to stále syslíme na svém písečku a bariéry mezi školou a sociální prací, nebo zdravotnictvím a sociální prací, nestíráme, neboříme dost razantně. Bráním se, když slyším snahy o to, abychom dbali více o “čistotu” sociální práce, obor si více hájit... Budoucnost je více ve vzdělávání sociálních pracovníků v různých typech práce a v oborech příbuzných, aby byli schopni spolupráce. Aby byli schopni přesahu. Nedá se říct, že by se sociální pracovník staral jen o sociální zdraví člověka. Většinou, když je narušeno sociální zdraví, je narušeno i psychické zdraví, případně fyzické zdraví. Měli bychom umět identifikovat potřeby ve všech těchto oblastech a dobře spolupracovat s dalšími odborníky.

Už dvanáct let stojíš v čele asociace. Je to spíše kancelářská práce, nechybí ti klienti?

Chybí. Řeším to dvěma způsoby. Prvním je, že dělám supervize v sociálních službách a pomáhajících profesích. Znám spoustu klientů přes tuto supervizní práci, u které podporuji jiné profesionály. Druhý způsob je spojen s úkolem asociace podporovat inovace. Vymysleli jsme před asi devíti lety projekt, jehož zdrojem byla frustrace pracovníků z preventivních sociálních služeb. Vypiplali si klienta a měl opustit službu a vplout do samostatného života, měl si najít zaměstnání, bydlení... V oblasti zaměstnání se stávalo, že ačkoliv ti lidé na to měli psychicky i fyzicky, na volném trhu práce neuspěli. Nepohlídali si smlouvu, někdo jim nevyplatil mzdu, dostávali se do sféry šedé ekonomiky. Motivace legalizovat práci a dál se snažit pak klesá. Tázali jsme se, co by bylo přínosné pro tyto lidi v případě prvního zaměstnání, aby si vyzkoušeli, jaké to je a zvýšili si sebevědomí na trhu práce. Vymysleli jsme projekt tréninkového zaměstnávání. Stali jsme se podnikateli. Museli jsme kvůli tomu založit sociální podnik, protože trénink nemůže probíhat v umělém prostředí, například chráněné dílny. Chtěli jsme podnik, který bude existovat reálně na trhu, budou do něho chodit běžní zákazníci. Založili jsme obchod s darovaným zbožím. Inspirovali jsme se v zahraničí. Zaměstnáváme lidi se sociálním hendikepem, ať už lidi, kteří mají zkušenosti se závislostí, s výkonem trestu nebo například s ústavní výchovou. Pro tyto lidi zajišťujeme férové zaměstnávání, nejprve na půl úvazku, pak to roste a připravují se v této mezifázi na volný trh práce.

Metoda práce, jak se rozvíjela během posledních let, se nám zdá natolik úspěšná, že s tím pokračujeme. Takže v rámci asociace máme také své klienty a s nimi prožíváme jejich vývoj a tak jsem s klienty stále v kontaktu. Nadšení z projektu tréninkového zaměstnávání nemáme jen my sami, ale za vynikající realizaci projektu jsme byli oceněni na cenách Olgy Havlové Výborem dobré vůle. Ocenění si velmi vážíme a je to pro nás závazek, že nemůžeme přestat dělat tréninkové zaměstnávání, dokud se nám nepodaří, aby tato metoda byla podporována systémově. Není to sociální služba a není to ani v rámci aktivní politiky zaměstnanosti v systému veřejných politik nijak zakotveno. Snažíme se o to, abychom tuto metodu prosadili.

Nově jsi členkou Rady vlády pro neziskové organizace a členkou Rady mládeže neformálního a zájmového vzdělávání na MŠMT. Co myslíš, že to přinese?

Asi nějakou práci:-) Obě věci jsou nové, teprve mě vše čeká. U MŠMT je fajn, že nás tento resort akceptuje jako odborníky. Beru to jako důležitou věc pro Českou asociaci streetwork a pro neziskové služby etablovat náš obor mezi ostatní, které jsou více vidět a tradičně jsou více akceptované. Doufám, že v Radě vlády pro neziskové organizace se podaří vrátit pohled na neziskové organizace jako na důležitou součást občanské společnosti a uznání a status sociálních pracovníků bude společensky narovnán.

Co tě zlobí a co ti dělá radost?

Každý den se mnohokrát nazlobím a mnohokrát se potěším, protože jsem celkem emocionální člověk. To je výhoda pro klientskou práci, ale pro úřednickou práci to moc velká výhoda není. Hrozně mě v poslední době potěšilo, když jsem si přečetla program Týdne nízkoprahových klubů. To je kampaň, kterou asociace už šestnáct let dělá na propagaci nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. V programu je zase letos spousta úžasných aktivit, které bych ráda navštívila. V Praze budou komentované prohlídky lokalit, ve kterých se streetworkeři pohybují, budou mluvit o tom, jaká ta práce je a proč jí dělají v této lokalitě. Letošním tématem je chudoba. V Praze je to téma chudoby ve velkém městě, protože někdy je apriori spojována jen s vyloučenými oblastmi v pohraničí. Existuje mnoho chudých domácností, lokalit, kde žijí lidé v nepřízniznivé situaci... O tom chceme mluvit. Potěšilo mě, s jakou kreativitou k tomu pracovnice a pracovníci služeb přistoupili. V Kopřivnici klub Kamarád pořádá česko - ukrajinský koncert. A co mne zlobí. Určitě je to situace na Ukrajině. Je to pro mě osobní záležitost. Mám tam spoustu kamarádů a kolegů. Prožívám také, jak jako společnost reagujeme na příliv uprchlíků, což není úplně dle mých představ.