Markéta
Řezníčková

V podcastu se dotkneme tematiky potřeb uživatelů injekčně aplikovaných návykových látek, zapojování těchto klientů ve službách a přinášení inovací do prostředí nízkoprahových terénních služeb.

Už podruhé jsi byla nominována na osobnost roku výroční ceny ČASOVANÁ BOTA, kterou pořádá Česká asociace streetwork. Tentokrát jsi nominaci proměnila v první místo. Co pro tebe tohle ocenění znamená?

Nejprve musím vyjádřit překvapení. Když jsem viděla, kdo jsou další nominovaní, nepočítala jsem rozhodně s výhrou, pak veliká radost. Skvělé bylo předávání, protože jsem se osobně setkala s Václavem Marhoulem, což byl zážitek, jsem jeho obdivovatelka od čtrnácti let, bonus.

Mohla bys představit, co terénní programy Sananim dělají? Co je obsahem takového programu?

Pracujeme s cílovou skupinou uživatelů návykových látek, injekčních. To je primární. Když jsem začínala tuto práci, chodili jsme pět dní v týdnu do terénu, protože naše cílová skupina funguje odpoledne, kontakty se tedy dají udělat odpoledne. Zpočátku to bylo o tom, aby každý klient měl čistou stříkačku a věděl, kam se má obrátit s problémem, který už není v naší kompetenci. Seznámení s klientem, navázání kontaktu a předání do dalších služeb. Postupně jsme služby rozšiřovali na zdravotní ošetření, máme třikrát týdně vlastní sanitku, která je uvnitř upravena na ošetřovnu, děláme také testování. Pak jsme rozšířili možnost setkávání se s klienty i mimo ulici, mimo jejich přirozené prostředí, kde se pohybují. Vytvořili jsme pro ně stabilizační program. Je to pro ně jakýsi stacionář, kde je základem individuální poradenství. Ale je tu více prostoru, nikdo do kontaktu nevstupuje, jsme spolu sami v konzultovně. Díky tomu se s klienty dá lépe plánovat než na ulici. Je to instituce, kde se musí dodržovat pravidla a má to již danou strukturu. Je pro ně připravené jídlo, k dispozici je sociální šatník, pračky a sušičky a poskytujeme pracovní terapii. Možnost vyzkoušet si dva hodinové pracovní bloky s přestávkou. Vedle toho máme také peer program, původně se tomu říkalo externí terénní pracovníci, to jsou naši klienti, kteří poskytují služby podobně jako my, ale v místech, kam se nedostaneme. V rámci Sananimu máme jasně ohraničené, kam vstupujeme a v jakém čase. To, co je nad, noční hodiny, víkendy nebo chození na byty, v současné době spíše na squaty, je v jejich kompetenci. Stabilizační program se vyvinul v návaznosti na tento program, ve kterém by chtěla pracovat celá řada dalších našich klientů. Jde o dvoustupňový program. Ale ti naši peeři a jejich tým se příliš neobměňuje. Pro některé z nich je to spíše jakási paliativní péče. Peerem se stane někdo, u koho se nedá předpokládat, že by se vydal cestou abstinence a přestal brát. To sebou přináší, že se často jedná o stárnoucí toxíky. Máme tam nyní jednoho, kterému je přes šedesát. Zdá se mi, že je to tedy více do té paliativy, než že by došlo k nějaké výrazné změně. Spíše udržujeme jeho stávající kvalitu života.

Ale zároveň je to stabilizační...

Přesně tak. Je to vlastně i jejich identita. Představa, že by museli z programu odejít, je pro ně nesnesitelná. "Čím budu, když nebudu exterňák."

Ty jsi byla nominovaná za nadstandardní terénní práci a za průkopnictví v case managementu. Také za hledání inovativních přístupů, jako je nízkoprahové zaměstnávání, o kterém jsi mluvila, nebo nemocniční terénní služba. Jak lehké, či jak obtížné je prosazovat inovace do terénní služby?

Tak tady je potřeba říci, že nejsem osamocený bojovník, ale jsem členem týmu. Takže by se mi chtělo říci, že to bylo hrozně snadné, protože tým, ve kterém pracuji, terénní programy Sananim, má skvělého šéfa. Má spoustu nápadů a když má nápad někdo jiný, přemýšlí, jak to realizovat. Na rozdíl ode mne je to tahoun. Já neumím úplně věci dotahovat. Kdybych pracovala sama za sebe, tak úspěchy, za které jsem byla nominována, bych asi neměla. Máme také podporu celé velké organizace, které jsme součástí. Neřešíme problémy s financováním nějaké služby.

To znamená vymyšlení inovace by šlo a ani v jejím zavedení problém nevidíš?

Například naše nemocnice. Poměrně nedávno jsme si ji pojmenovali jako nemocniční službu. Když se nám ztratí nějaký klient z kontaktu, je buďto ve vazbě, nebo v nemocnici. Když je klient hospitalizován, zkoušíme s ním navázat kontakt ještě v nemocnici, navázat kontakt s personálem. Naši klienti jsou zlobiči, kouří na plicním...takže jsou odejiti. Nebo propuštěni do domácí péče, byť víme, že téměř všichni žádný domov nemají. Klienti, kteří ještě bydlí, jsou v naprosté menšině. Nemá to tedy žádnou návaznost na nemocniční péči. Pro klienta, který užívá injekčně dvacet třicet let, je hospitalizace rozhodující bod. Když ho včas čapneme, můžeme ho nasměrovat na lepší a zdravější životní styl. To je věc, které se nyní účastním a hrozně mě baví komunikace s lékaři, kteří samozřejmě vidí pacienta, který nespolupracuje a oni do něj investují energii; na druhé straně vidím klienta, který je zvyklý na nějaký způsob života a není schopen fungovat v systému. Snažím se to sbližovat. Jednak, aby lékaři získali nějakou zkušenost s našimi klienty pro příště - máme spřízněné lékaře, jednotlivce – aby věděli, jak s klientem pracovat, aby dosáhli nějakého cíle. Zároveň klientům umožnit, aby čerpali lékařskou péči. Jak berou dlouho, jsou buď pod vlivem, nebo v absťáku, tak nevnímají příznaky různých onemocnění. Přecházejí zápaly plic, ale mají různé srdeční vady, choroby jako srdeční endokarditida, poškozená játra od hepatitidy C, které neřeší celé roky. Pak jsou tu různé úrazy, nedohojené zlomeniny, které nejsou rehabilitované. Zůstávají rozsáhlá a celoživotní postižení.

Přiblížíme si konkrétní příběh klienta. Je v Praze dostatek nízkoprahového bydlení? Co si myslí streetworkerka Markéta Řezníčková o dekriminalizaci některých látek? Co je to Letní škola harm reduction? Jaké vlastnosti by měl mít každý streetworker*ka? V podcastu se dotkneme tematiky potřeb uživatelů injekčně aplikovaných návykových látek, zapojování těchto klientů ve službách a přinášení inovací do prostředí nízkoprahových terénních služeb.

* Peer - Metoda primární prevence, založená na využívání osob stejného věku – v ČR obvykle o několik let starší vrstevníci, případně stejného zázemí ke vzdělávání či jinému ovlivnění cílové skupiny. Zde využívání aktivních uživatelů drog ke vzdělávání ostatních uživatelů v tom, jak omezit nebo snížit užívání drog, příp. jak je užívat bezpečněji.