Jan
Syrový

V podcastu se dotkneme témat kvality a rozvoje sociálních služeb, možných předsudků vůči oboru a jak jim čelit a dostaneme se k oblasti AI a jak využít umělou inteligenci v nízkoprahových sociálních službách.

Nejdřív bych začal myšlenkou Jiřiny Šiklové, která v první podcastové sérii ČAS od ČASU řekla, že je potřeba o sociální práci mluvit, vysvětlovat a zdůrazňovat, v čem je její význam. Souvisí to s rozvojem občanské společnosti. Jaký je podle Tebe význam sociální práce potažmo práce v sociálních službách?

O čem se nemluví, to neexistuje. Co není téma komunikace, rozhovorů mezi lidmi, co není tématem v médiích, to neexistuje. Chceme-li, aby věc nebyla věc lidem lhostejná, aby k ní měli nějaký postoj, aby na ni měli názory, musíme tuto věc učinit tématem komunikace. Musíme udělat něco pro to, aby se o sociální práci a sociálních službách mluvilo. Nejhorším, co se může stát, je ztráta našeho tématu z veřejného prostoru. Můžeme se také ptát, v jakém kontextu se pak téma objeví ve sdělovacích prostředcích. Bohužel z mé zkušenosti v masových médiích zaznamenáme dva druhy výstupů, jedním z nich je, že se stalo nějaké neštěstí v domově pro seniory, nebo v poslední době se veřejně řeší otázky financování sociálních služeb. Na jaře zvýšení příspěvků na péči. Nevím, jestli je to dost. Občas se sociální služby v médiích objeví, ale nevím, jestli nám to takto stačí. Také jestli se musíme podívat na to, jestli se objevují v těch souvislostech a s takovými tématy, které nám se líbí.

Obor se výrazně profesionalizoval od té doby, kdy jsme se společně my dva setkali na prvopočátku mé profesní kariéry, což je bezmála čtvrt století. V čem se obor za posledních řekněme dvacet let posunul?

Posunul se za mne velmi. Začínal jsem v terénní službě ambulantní s duševně nemocnými a přímo k nízkoprahovým službám jsem se dostal až ve Znojmě, když jsme tam spolu zakládali kontaktní centrum, tehdy se jmenovalo KC Netopýr. Pak jsem pracoval v Milíčově domě v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež. Obor sleduji prostřednictvím spolupráce s Českou asociací streetwork, prostřednictvím vzdělávání, potkávám se s lidmi z nízkoprahových služeb. Obor se neskutečně posunul a profesionalizoval. Před pětadvaceti lety často měli lidé z nízkoprahových zařízení k věcem jako jsou standardy kvality sociálních služeb, prezentace, komunikaci s politiky, přezíravý, až někdy pohrdavý postoj. Tenkrát se to neslo étosem velkého sblížení se s klienty, free kultury, která neměla ráda pravidla, formuláře a oficiální věci. Byla to taková punk kultura. Přiznám se, že to nebyl úplně můj šálek kávy, spíše jsem vždycky byl člověk, který měl rád věci pod kontrolou, měl a má pravidla, který potřeboval o věcech přemýšlet, strukturovat je, dávat jim hranice... Postupně se situace v oboru úplně změnila. Nyní se potkávám s profesionály, kteří chtějí dobře dělat svoji práci, vzdělávají se. Co by se podle mě ale nemělo ztratit a co je v základech nízkoprahových služeb, je identifikace, chceš-li, souznění s klienty. Vnímám v tom unikátnost, něco, co nemají úřady a úředníci, co nemají politici, co nemají příspěvkové organizace krajů, co nemají oficiální struktury... Je to i motto ČASu, které jsme před lety definovali, že prostřednictvím nízkoprahových preventivních služeb je slyšet hlas klienta. Vrátím-li se k tomu, co jsme si říkali na začátku; pokud nejsou slyšet hlasy klientů, jako by neexistovaly. Nízkoprahové služby vnáší hlas klientů do veřejného prostoru, aby byli slyšet, aby jejich problémy nebyly neviditelné. To bych rád, aby si nízkoprahové služby zachovaly. Profesionální preventivní služby se identifikují s klienty a jsou schopné jejich zájmy a potřeby prosazovat vůči zainteresovaným stranám, lidem a organizacím.

Zmiňuješ standardy, které přišly do oboru, říkáš, že by bylo potřeba slyšet hlasy a potřeby klientů, což je důležité. Kdyby se dle techniky 3Z mělo v našem oboru něco Změnit, Zachovat a Zrušit, co by to podle Tvého odborného pohledu bylo?

Vezmu-li to šířeji, asi bych nechtěl změnit obor, ale spíše společnost, ve které obor působí. Mám obavu, že u nás ve společnosti začíná převládat postoj zásluhovosti. Pomoc dostane jen ten, který si ji nějak zaslouží, nějakým způsobem. Že se chová určitým způsobem, který od něj společnost očekává. Model střední třídy, "choď do práce, měj děti, vydělávej peníze, choď sportovat!" A kdo nechce, nebo nemůže tímto způsobem života žít, jako by neměl nárok na tu pomoc. "Můžeš si za to sám. To jsou ti, co nám vyžírají prostředky a daně, co nás ochuzují, jsou neužiteční společnosti," slyšíme z hlasu určité části společnosti. Nechci blíže analyzovat důvody, ale vnímají naše klienty jako něco negativního, nebezpečného. A to je věc, kterou bych chtěl změnit. Změnit přístup společnosti k těmto lidem. Právo pomoci si zaslouží každý, není to za zásluhy. Něco za něco není dobře. Samozřejmě všechno má své limity a i pomoc musí mít své hranice. Ale právo na pomoc za určitých hraničních podmínek by měl mít každý. Je to trochu o návratu. Jsem věřící člověk a v křesťanském základu naší společnosti je pomoc druhým bytostně správná.

Co je potřeba zachovat?

Budu rád když se vůbec preventivní nízkoprahové služby zachovají. Neustále v rádiu v poslední době slyším, že nás čeká zásadní zlom. Ten má přijít za pár let, kdy my, Husákovy děti, ročníky 1970, zestárneme, v jednom okamžiku odejdeme v obrovském počtu do důchodu a zestárne a odejde spoustu profesionálů, kteří dosud pomáhali, doktorů, zdravotních sester... Najednou tu bude obrovské množství lidí, kteří budou potřebovat pomoc v základních lidských potřebách, a málo lidí, kteří pomoc budou schopni poskytnout. V téhle chvíli se pak budou podle mě měnit priority společnosti. A na preventivní služby, které nejsou okamžitě o tom, aby měl člověk co jíst, aby byl čistý a umytý, nebude společnost ochotná vynakládat prostředky. Nesmí se dostat na vedlejší kolej, na okraj zájmu. To by byla velká škoda, protože preventivní služby vnímám nejenom v úzkém slova smyslu, že pomůžeme nějakému člověku s nějakým problémem, ale jsou výrazem toho, že společnost je postavena na solidaritě, pomoci druhým. Pokud nebudou nízkoprahové služby, pak se obávám, že se oslabí i ta solidarita. Nízkoprahové služby vychovávají společnost. Děti nebo mladí lidé, kteří tam chodí, ač se nám to možná nezdá, tak nezapomínají a zůstane to v nich jako model chování, ke kterému se mohou později vztahovat. Co možná nejsou schopni stoprocentně dodržovat, ale o čem ví, že je to takto správně. Rád bych tedy zachoval nízkoprahové služby jako výraz solidarity a jako základ společnosti, že máme lidem pomáhat a nikoliv jen v materiální nouzi, ale také v sociální nouzi, psychické nouzi...

Posledním Zetkem je zrušit...

Na první dobrou mne nic nenapadá. Možná bych zrušil škatulkování, druhy služeb: nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi... Někde je to, někde jiné, mnoho úsilí a kapacity se věnuje tomu, aby se zařízení zařadilo do správné škatulky. To nepřináší nikomu nic dobrého, ani klientům, ani zaměstnancům, ani společnosti. Kdyby bylo škatulek méně, všem by se žilo lépe.

Jakým způsobem definovat kvalitu sociálních služeb? Jak může streetwork, kontaktní práce či sociální služba pomoci lidem v jejich každodenním životě právě překonat společenské předsudky, které mají vliv i na klientelu? Kde je potenciál práce ve virtuálním prostoru a poskytování online služeb? V podcastu se dotkneme témat kvality a rozvoje sociálních služeb, možných předsudků vůči oboru a jak jim čelit a dostaneme se k oblasti AI a jak využít umělou inteligenci v nízkoprahových sociálních službách.