Jana
Krejčí

V podcastu si povídáme o duševním zdraví dětí a dospívajících a o roli sociální práce v systému péče o mladé lidi se zkušeností s duševním onemocněním.

Když využiji Vaše slova: „Pevně věřím, že s dostatkem podpory má každý člověk šanci na zotavení a naplněný život. Každý si k němu ale musí najít svou vlastní cestu. Duševní zdraví znamená mít se rád a chtít žít," jak vypadala Vaše vlastní cesta ke zotavení a co Vám na ní skutečně pomohlo?

Asi jak jste řekla v citátu, začít se mít ráda a mít pro co žít. Moje cesta vedla hodně skrze sebenenávist a hledání sebe, svého místa v tomhle světě z nějakého způsobu žití, který mi bude příjemný. Hlavně dospívání bylo bouřlivé období změn, kdy jsem se v sobě nevyznala, nevyznala jsem se v tomhle světě, neměla jsem pocit, že někam zapadám. To vše jsem nějak hledala i za snahy pomoci odborníků, mých blízkých. Nakonec, co mi nejvíce pomohlo, bylo pomoci si sama, když jsem dopadla na úplné dno.

Takže sama jste si pomohla...

Kdybych měla přiblížit svoji zkušenost, já jsem byla hodně úzkostná celý svůj život, tak nějak jsem se bála vstoupit do světa. V pubertě se mi začaly přidružovat problémy s jídlem... Hodně to vycházelo z vlastního obrazu o sobě. K tomu se přidalo sebepoškozování různými způsoby, nejen tělesně, ale i jinak, například přejídáním. Nejen očividnými způsoby. V patnácti letech jsem se předávkovala léky, poprvé jsem skončila na dětské psychiatrii. Pak se to nabalovalo, až do mých třiadvaceti jsem se potácela v systému a hledala se.

Vy znáte situaci mladých lidí s duševním onemocněním takto zevnitř skrze vlastní zkušenost, ale i z dalších zkušeností, jako je peerka, lektorka klubu Mosty, což je volnočasový klub pro dospělé lidi s duševním onemocněním. Co myslíte, že obecně mladí lidé, kteří se potýkají s problémem duševního zdraví, potřebují, co jim chybí a co jim naopak pomáhá?

Jsem přesvědčená, že to, co chybí a asi zároveň i pomáhá, je bezpečný nehodnotící prostor. To může být někdy těžké, když člověk chodí do školy, kde je na něj vytvářen nátlak. Tam je soudící prostředí, nejenom z hlediska školních známek a výsledků, ale i vrstevníků. Může být složité zapadnout mezi děti v dospívání, když je člověk nějak odlišný, nebo když je citlivější. Roli hrají i tlaky doma. Obecně si myslím, že je ohromně důležité mít okolo sebe lidi, kterým je možné se svěřit a vědět, že mne přijmou s čímkoliv za nimi přijdu.

O současné generaci se mluví často jako o tzv. snow flakes, "rozmazlených dětech, které mají všechno, neřeší žádné skutečné problémy, a přesto se ze všeho hroutí”. Jak to vnímáte Vy?

Záleží na tom, čemu říkáme skutečné problémy. Naopak si myslím, že dnešní děti mají na skutečné problémy prostor. Problémy, které řeší, nejsou třeba existenční, jako ty, které řešili jejich prarodiče, tedy přežít, najíst se, pracovat. Ale vzhledem k tomu, že mají možnost dívat se dále, hlouběji, řeší více věci jako je bádání po existenciálním smyslu života, nebo jeho naplnění, hledání vztahů... mezilidské vztahy mohou přestávat dávat smysl. Může jít o nenaplnění vlastních snů, protože v tomto světě máme možnost snít o mnoha věcech a máme možnost být mnoha "věcmi". Je pak potíž se ve světě zorientovat a najít to, co vlastně jsem.

Svoboda je zároveň zatěžující...

Určitě, ale myslím si, že je potřeba se společensky přizpůsobovat...

Myslíte si, že dnešní mládež je jiná než předchozí generace? Mají to v něčem těžší? Často se totiž mluví spíše o tom, v čem to mají lehčí.

V salvě informací, která se odevšad na nás hrne. Kolik vjemů člověk získá jen za jeden den. Kolik vjemů získáváme ze sociálních sítí! Zachovat si v tom zdravý rozum je dost náročné. Myslím si, že na to ještě nejsme společensky i individuálně připravení. Dítě dostane v devíti mobil a je to běh na delší trať, než se s tím naučí pracovat. Jak jste mluvila o sněhových vločkách, beru velkou citlivost a zranitelnost jako pozitivum i negativum. Dnes jsou děti neuvěřitelně empatické, dokáží se koukat do věcí hlouběji. Říká se, že i emocionálně dospívají dříve.

S tím přichází i existenciální krize, bolesti, úzkosti... jak se člověk zahloubává, zamýšlí nad věcmi, na které dříve nebyl prostor. Moc se babrat ve svých emocích a pocitech a ptát se, jestli jsem šťastný, jestli jsem spokojený. Člověk nebyl konfrontován s tím, jestli se může mít rád. Když dnes vidíme všechny ty vzory, úžasné lidi skrz sociální sítě. Pak se sami sebe ptáme, jestli jsem dost, jestli bych nemohla bych nemohla být lepší, lépe žít, být hubenější...

Zároveň ty vzory jsou často umělé a neodpovídají často realitě. Když jsme se na rozhovor připravovaly, říkala jste, že všichni mladí lidé, které jste při svých hospitalizacích v minulosti potkala, tam byli “kvůli svým rodičům”. Zároveň ale říkáte, že to není vina ani dětí, ani jejich rodičů, jak tomu rozumět?

To je taková moje průpovídka, za kterou si příliš nestojím. Vždy jí spíše pronesu v nějakém zápalu. Vím, jak moje máma trpěla pocity viny, že mne dostala na psychiatrii a že mám problémy kvůli ní. Vnímám to spíše tak, že často jsou to rodiče, kteří potřebovali podporu, ale nedostávala se jim, když dospívali a vyrůstali oni. Stigmatizací, protože v té době se na nějaké deprese nehrálo.

Vy jste mimo jiné studentkou sociální práce. V poslední době hodně diskutovaným tématem je sociální pedagog a sociální práce na školách: Proč jste si vybrala právě sociální práci? Co Vás na tomto oboru zaujalo z pohledu člověka, který prošel v období dospívání náročnou zkušeností týkající se duševního zdraví?

Toužila jsem po studiu psychologie podobně jako mnoho lidí, kteří jdou studovat sociální práci. Protože mě fascinovala lidská duše do hloubky. Když jsem přišla k přijímačkám na psychologii a řekla tam, že bych chtěla změnit systém péče o duševní zdraví, tak mi řekli, ať jdu na psychiatrii, že k nim nepatřím. Šla jsem tedy na sociální práci a zjistila jsem, že je to místo, kam patřím. Čím více jsem pronikala do studia a pronikám do tohoto oboru, tím více ho vnímám jako to důležitější než psychiatrii v péči o duševní zdraví. Když jsme mluvili o ukotvení člověka v tomto světě, myslím si, že sociální pracovník to může lépe zprostředkovat. Když si představím dítě, které nechodí do školy, sebepoškozuje se, s rodinou to nefunguje... sociální pracovník může pomoci na více frontách, nejenom ho vyrvat z jeho života, jako psychiatrická nemocnice. Nejenom se šťourat v jeho hlavě, ale šťourat se i v jeho životě komplexně.

Jaká je role dospělého profesionála, konkrétně sociálního pracovníka v zotavení mladého člověka?

Myslím, že je to především v hledání vlastních zdrojů. Každý člověk nějaké zdroje má, bylo tam něco, k čemu se dá vrátit. U dětí vidím strašně moc energie a potenciálu. I děcka, které mají strašně moc problémů, září jim oči a mají velké sny. Sociální pracovník má možnost z nich vytáhnout a na tom budovat život, který člověku bude stát za to.

Může jim pomoci posunout vize a sny. V jakých oblastech jim ještě může být nápomocný?

Hodně dětí potřebuje podporu ve škole, vyrovnávací opatření. Nebo třeba individuální plán. Ve Fokusu máme službu Dostuduj fit, která s dětmi řeší, jak nevypadnout ze studia nebo být schopen se k němu vrátit.

V čem spatřujete sílu sociální práce, když se bavíme o duševním zdraví a pomoci ohroženým dětem a dalším zranitelným skupinám?

Síla podle mě tkví v individuálním přístupu, že se snažíme podpořit člověka tam, kde je, v jeho kontextu. Snažíme se být s ním v jeho životě a tam hledat to dobré, hledat pro něj cesty.

Zmínila jste, že častým problémem je také návrat a například bydlení po návratu z hospitalizace...

Mám za sebou čtyři hospitalizace. Respektive jednu krátkou na dětském oddělení a tři na dospělém oddělení. Hodně mi na hospitalizacích pomohli další lidi. Poznala jsem ty, kteří na tom byli podobně. Tam mi začala dát smysl peer práce, propojování s dalšími lidmi s podobnou zkušeností. Ale čím delší doba od hospitalizace uplynula a čím více jsem pronikla do sociální práce a zjistila, jaké jsou možnosti komunitní péče, tak mám pocit, že hospitalizace nepomáhá v ničem. Je lepší jet do lázní. V nemocnici je to odpočinek, ale vyrvání člověka z jeho přirozeného prostředí někam, kde se nemusí o nic starat. Přijde mi, že nás to zneschopňuje. Sama jsem pak přijala pasivní roli nemocného člověka, dost mne to v té nemoci drželo. Myslím si, že je fajn, když je člověk pořád pánem vlastního života a má pocit vlastní odpovědnosti, alespoň malé, z vlastní vůle si s někým popovídat a řešit svůj problém a nejen si nechat servírovat rohlíky.

Když se trochu kriticky díváme na slabiny systému péče o duševní zdraví, pojďme popustit zároveň uzdu fantazii. Co je podle Vás nutné systémově změnit, aby léčba psychických onemocnění byla úspěšná?

Péče by se měla přesunout do komunity, mezi lidi, aby si mohli navzájem pomáhat. Dělám na volnočasovém klubu a vidím, jak navazování přátelství je více pomáhající. Najít si kamarády je pro lidi důležitější než najít si psychologa. Najít si práci, najít si koníček... Role psychologa a psychiatra je možná trochu přeceňovaná.

Proč je vhodné zapojit peera?

Peer se dá přeložit jako vrstevník. Myslím si, že ta rovnocennost a rovnocenný přístup je tam důležitý. Peer je člověk, který má zkušenost z určité oblasti a u mě je to zkušenost s duševním onemocněním. Vnímám to jako přijetí, o partnerství... Spoustu lidí nedůvěřuje odborníkům, (- naopak spíše důvěřují -) jako lidem, kteří na tom byli stejně a také si šáhli na dno. Je to hodně o blízkosti. Peerská pozice jde hodně k lidem.

Co je klíčové pro resilienci mladého člověka? Je potřeba otevírat se druhým? Jaká je pozice peera a jak peerství funguje? V zákoně není pozice ukotvená, jak to do sociální práce zasahuje? Poslechněte si celý podcast s Janou Krejčí.