Kateřina
Sehnoutková

Katko, jsi aktuální vítězka ocenění ČASOVANÁ BOTA. Co to pro Tebe znamená?

Znamená to pro mě moc, protože si velmi vážím České asociace streetwork. Je pro mne topka v metodické podpoře a vedení. Když jsem se po rodičovské navrátila do služeb zpět v roce 2013, využívala jsem jejich vzdělávacích kurzů a bylo to pro mne významné posunutí v přemýšlení nad prací. Je to pro mne opravdu velice významné ocenění.

Co myslíš, za co Tě porota nejvíce ocenila, co jí podle Tebe nejvíce zaujalo a oslovilo?

Samozřejmě to nevím, ale domnívám se, že je to práce s cílovou skupinou mladých lidí bez domova ve věku 18 - 26 let, které se zde málokdo věnuje.

Je určitě unikátní, to, co děláš a v čem jsi koordinátorka. Jak jsi se dostala k práci s mladými lidmi bez domova?

Za studií na vyšší odborné škole jsem byla na praxi u Pavla Pěnkavy, kurátora na Praze 1, který je znám svým příkladným přístupem ke klientům. Tam jsem se nadchla k práci s lidmi bez domova. Pracovala jsem pro bezdomovecké divadlo, v Armádě spásy, pak jsem měla dlouho přestávku, než jsem se vrátila do Prahy, kde jsem dostala nabídku ve službách na pozici sociálního pracovníka s mladými lidmi. Přijala jsem ji.

Četl jsem, že jsi pracovala i v Písku...

Tam jsem pracovala v terénním programu pro lidi ohrožené sociálním vyloučením.

Ve Tvé nominaci zaznívá "vztah jako nástroj i v extrémně náročných situacích..." Co pro Tebe znamená vztah konkrétně u mladých lidí, kteří zažívají traumata nebo závislosti či zkušenosti například s ústavní výchovou...?

Možná trochu ze široka. Byla jsem nyní na stáži v Itálii, pak v Helsinkách. Vztah tam dominoval všemu, pracovníci se svými klienty, jaký mají způsob komunikace. S mladými lidmi, se kterými pracujeme, je to naprosto nejdůležitější. Jsou to lidé, kteří zažívají často odmítnutí... Ale vybudovat vztah trvá strašně dlouho.

Vztah je někdy více, než jakákoliv metodika.

Určitě!

Zaujala mne jedna věc. Měl jsem příležitost slyšet Tě na dvoudenní konferenci ČAS. Tam jsi sdílela silný moment, když jsi citovala profesora Veveru, který řekl, že 18 200 dětí má předepsaná antipsychotika. Přičemž i on sám odhaduje, že je potřebuje jen 420 dětí. Říkala jsi, že Tě to šokovalo. Proč?

Profesor Vevera je z Národního ústavu duševního zdraví. Je evidentní, že spoustu dětí do 17 let, o kterých mluvil, má odpor k terapiím. Mladým lidem, kteří jsou v našem projektu, nabízíme terapii či preterapii. Oni ale vše, co zavání psychoterapií či psychiatrií, moc to nerozlišují, zařazují mezi negativní zkušenost. Přemýšlím, proč to je. Asi to souvisí s tím, že je někde hodně medikovali a většinou to mělo nějaké negativní důsledky. Říkají: "Nechci už být jako zelenina." Utlumovalo je to velice, někdo mohl i tloustnout... Mají to spojené s velmi negativními důsledky. Přes 18 tisíc mladých lidí je šílené číslo, zvláště pokud to nemusí být.

Pojďme uvést konkrétní případ z vašeho projektu, na který jsi hrdá a potěšil Tě...

Měli jsme klienta, mladého klučinu, který měl zkušenost, krátkodobě byl hospitalizován. Přijali jsme ho do projektu. Zhoršovalo se jeho psychické zdraví, měl bludy. Kolegyně, se kterou spolupracoval, nás varovala, že je to už na odbornější péči. Expertka na duševní zdraví nám domluvila schůzku s krizovým týmem Fokusu, s panem doktorem Pfeifferem. S ním jsme to nejprve konzultovali jako sociální pracovníci bez klienta, co můžeme dělat. Pak jsme to probrali s klientem, který to odmítal. Měl velice negativní zkušenost z doby dospívání. Tehdy byl medikován. Šli jsme s kůží na trh s našimi zkušenostmi, sdíleli jsme s ním, co víme a máme a je nyní na něm, aby se rozhodl. Na schůzku s panem doktorem dorazil, dostal doporučení on i my, medikován nebyl a od té doby je v pořádku.

Zmínila jsi multidisciplinaritu, mezioborovou spolupráci při níž byl zapojen Fokus, doktor, vy jste na tom participovali... S jakými aktéry nejčastěji spolupracujete ve prospěch vašich klientů?

Máme multidisciplinární tým, máme kariérního, dluhového poradce, adiktoložku v týmu, peer pracovníky. Často si vystačíme s našim týmem, přesto často žádáme o pomoc a o rady ostatní kolegy z projektů realizátorů pražských Housing First, kteří jsou specializovanější na oblast duševního zdraví, nebo mají v tomto ohledu větší zkušenosti, aby nám poskytli názor. Nepracujeme primárně s lidmi s duševním onemocněním.

Kdybys měla vysvětlit nezasvěcenému člověku, třeba studentovi střední školy, který se rozhoduje o tom, že bude pracovat podobným směrem jako ty, jaký je rozdíl mezi Housing First a Housing Youth...

Podstatné je říci, že základ je stejný. Housing First for Youth je spíše rozšířením principů, které k nám přišlo z Kanady, kde pracují s mladými lidmi od 16 do 24 let. Základem je uvědomění si, že mladí lidé potřebují něco jiného než ti starší. Princip Housing First vznikl v USA v devadesátých letech, kde starší lidé často propadávali sociálním sítem. Smiřovalo se zabydlování s tím, aby lidé v bytě zůstali. U mladých lidí se ale počítá s tím, že tam nebudou navždycky. Budou mít rodinu, práci, stěhování je přirozené. Je zde kladen důraz na volnočasové aktivity, kvalitu trávení volného času, na osamostatňování se, na vzdělání a rekvalifikaci a na zapojení do komunity.

V roce 2024 opustilo v České republice ústavní péči více než 2300 dětí a 60 procent z nich čelí do dvou let nestabilnímu bydlení nebo životu na ulici. V jakém momentě a životní situaci se s nimi profesně dostaneš do kontaktu a můžete jim pomoci?

V projektu Housing First se s lidmi do kontaktu dostaneme až momentě, kdy čelí bezdomovectví a jsou spojeni s životem na ulici. Náš program je zaměřený na lidi, kteří čelí dlouhodobému bezdomovectví. U mladých lidí jsou to dva roky. Není to bohužel, říkám bohužel, cílené na lidi, kteří jdou rovnou z ústavní výchovy.

Dalo by se to nějak změnit?

Určitě by se to dalo změnit, nicméně jsme vázaní projektem z Evropské unie a jsme vázáni indikátory. V Housing First je nastaven bodový systém a ten člověk musí být v nejvyšší zraňující situaci. Čelí mnoha problémům.

Na konferenci ČAS o důvěře jsi zmínila, že "ne všichni mladí chtějí bydlení s podporou." To je trochu jiný pohled, než je ten tradiční...

Vycházela jsem z našich čísel. Oslovili jsme okolo sta lidí, do projektu se nám dostalo 40 lidí a zabydleli jsme jich 17, i když nám jich už několik z bydlení vypadlo. To ale znamená, že v projektu zůstává a jsme schopni jej zabydlet znovu. Když jsme oslovovali některé lidi, řekli nám, že nechtějí a nestojí o pomoc. "Byl jsem v ústavní péči, nechci, aby mi někdo dále cokoliv diktoval. Chci si život řídit podle sebe." To naprosto respektujeme.

Jak vlastně ti mladí lidé bydlí, společně?

Máme to jako spolubydlení. Začali jsme s třemi lidmi v jednom bytě, rádi bychom se dostali ke dvěma. Máme magistrátní byty a záleží, jaké byty budou k dispozici. Garsonky najít na volném trhu je problém. Spolubydlení je pro mladé lidi významné i z důvodu, že je to pro ně levné, garsonku pro jednoho neutáhnou.

Na co jste s projektem naráželi, když jste začínali? S jakými úskalími jste se museli potýkat?

Stalo se nám například, že na jeden byt přišel celý squat. Spolubydlení je rizikové, vždy jsou tam nějaké sporné body, uklízení kuchyně a toalety... Vždycky musíme vhodně napárovat lidi. Máme některé, kteří se pokouší abstinovat, jiní užívají jenom alkohol... Musíme je vhodně napárovat.

Zmínila jsi podporu magistrátu. Spočívá v tom, že vám dají prostory nebo finanční prostředky?

Magistrát nám poskytl čtyři byty a jeden jsme našli z volného trhu.

Jak vypadá postupový klíč od prvního kontaktu?

Osloví nás klient. Může to být přes naše nízkoprahové denní centrum Naděje v Praze, které je pro mladé lidi. Může to být přes navázanou síť, kterou dělá náš kolega metodik. Občas sociální kurátoři. Pak se s námi ten člověk spojí. Poskytneme mu po telefonu nebo osobně základní informace, aby věděl, o co se jedná, zda spadá do naší cílové skupiny. Pak ho pozveme na vstupní rozhovor. Máme daný počet bodů, které musí člověk splnit, aby se nám dostal do projektu. Body jsme si nenastavovali my, ty jsou projektové. Jsou tam například: ústavní výchova, duševní onemocnění, závislosti, pobyt na ulici… Dojde k vyhodnocení vstupního rozhovoru. Pokud se člověk dostane do projektu, dáme mu vědět a domluvíme se na spolupráci. Dochází k mapování, abychom se o něm něco dalšího podrobněji dozvěděli. Následně vstupuje do projektu a obvykle řešíme příspěvky na živobytí. Většinou jsou ti lidé bez ničeho. Před zabydlením, aby byl alespoň navázaný... S podnájemní smlouvou žádáme o poplatek na bydlení. Následně řešíme další věci a situace, doklady a smlouvy... Na úřadu práce vidíte, že lidé uzavírali spoustu různých smluv a nyní nevědí, kde co mají. Naši klíčoví pracovníci jsou pak jako detektivové, bádají v minulosti s klientem.

Společnost na tyto lidi má předsudky a chybí pochopení a porozumění. Co nás jako společnost čeká, když to nezměníme? Co je dnes největší systémová překážka pro mladé lidi bez domova?

Nejsem odborník na ústavní výchovu, ale tam je první zakopaný pes. Jak připravovat tyto mladé lidi na reálný život. V osmnácti dostane zaopatřovací příspěvek, myslím osmadvacet tisíc. Co to je pro mladého člověka, který nezažil zatím svobodu? Nikdo ho neprovází... Chybí mu finanční gramotnost. A v Praze to není ani na nájem a kauci.

Většina Tvých klientů nebo klientek má základní vzdělání nebo výuční list. Díky vaší činnosti roste ochota se dále vzdělávat a rekvalifikovat. O co je u mladých lidí žijících na ulici největší zájem? Kam se chtějí podívat, kde chtějí pracovat?

Jak jsou lidé poznamenaní traumaty, šikanou, domácím násilím, které zažívali, tak jakmile se ocitnou ve svém doma, potřebují čas na rekonvalescenci a vlastní zotavení. Často se potýkají s vlastní nevhodnou komunikací. Teprve se tu spoustu věcí učí. Ale k Tvé otázce. Zájem je různý. Jedna naše klientka si dělala nyní třeba kurz na pracovníka v sociálních službách. Další klient si dodělal barmanský rekvalifikační kurz. Jiný zase lezecký základní kurz. Lidé dělají v gastru...

Rozhovor vede Robert Knebl, odborný garant projektu podpora multidisciplinární práce s dětmi a dospívajícími v NZDM z České asociace streetwork.