Veřejná
debata

V debatě uslyšíte písničkáře a iniciátora projektu Hudba je pro všechny Jana Pokáče Pokorného, ředitelku DDM Praha 3 – Ulita Kateřinu Jarošovou, výkonnou ředitelku Národního centra Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (DofE) Gabrielu Drastichovou a Marii Čtveráčkovou – Mary C – kurátorku, hudebnici, zvukovou umělkyni a lektorku.

Diskusi moderovala Markéta Vozková, dramaturgyně Českého rozhlasu Plus a podcastu Reparát.

Pokáč ve své kampani Hudba je pro všechny ukazuje, že hudba nemusí být jen pro profesionály, je otevřená pro všechny, kdo ji mají rádi, kdo díky ní chtějí něco říkat svému okolí, i pro ty, kterým přináší radost. “Možnost vést workshop přímo pro děti a mladé lidi, kteří to v životě nemají vždy snadné, má obrovský smysl a přesah,” přibližuje v debatě Jan Pokáč Pokorný.

V diskuzi hosté diskutují o důležitosti neformálního vzdělávání, které je stejně významné jako to školské, děti zažívají úspěch, budují vztahy a posilují své sebevědomí. Zajištění neformálního vzdělávání tak pomáhá naplnit přirozené vývojové potřeby dětí a mladých lidí.

V propojení neformálního vzdělávání se sociální prací s mládeží dochází k podpoře překonávání překážek a náročných životních situací. Umění a kreativita proto mohou být užitečným prostředkem, jak podpořit mladé lidi v sebevyjádření a nalézání své životní cesty.

Co v debatě mimo jiné zaznělo?

Na začátek bych se zeptala, abyste mi každý v krátkosti řekli, když se řekne kreativní nízkoprah, co si pod tím můžu představit? A co to pro vás znamená?

Kateřina Jarošová: Co se týče kreativity, tak si myslím, že každý má nějakou kreativitu. To znamená, že kreativní nízkoprah dokáže v dětech odhalit jejich kreativitu a vlastně jejich silné stránky v jakékoliv oblasti, nejenom v té hudbě, ale třeba i v literárním umění. Myslím si, že kreativitě se nemusíme učit, ale máme ji nějakým způsobem v sobě a je jenom potřeba, třeba i díky nízkoprahům, ji objevit.
Gabriela Drastichová: Pro mě je to místo, kde můžu být člověkem, protože tam nesoutěžím, nechodím tam za výkonem, nejsem tam v roli zaměstnance, studenta ani žáka, ale můžu tam pěstovat to své lidství a nechat ho tam rozkvést, to je pro mě kreativní nízkoprah.
Marie Čtveráčková – Mary C: Nevím, jestli na tuhle otázku dokážu odpovědět, protože s nízkoprahem mám zkušenost spíše jako návštěvnice. Pro mě to bylo vždy něco mezi letním táborem a školou, je to místo, kde je nějakým způsobem bezpečí, kde jsou inspirativní lidé, kde zároveň není tolik svazujících pravidel jako ve škole a kde právě může být něco, co ve škole není a co ve škole chybí mladým lidem.
Jan Pokáč Pokorný: Přiznám se, že až do dneška jsem o nízkoprahu neslyšel, tak jsem se přišel podívat, co to vlastně je a přijde mi, že to je dobrý.

Můžete na nějakých konkrétních příkladech upřesnit nebo vysvětlit, jak se dá propojovat právě umění nebo nějaká kreativita, kreativní přístup k dětem, k mládeži, s terapeutickou prací a nějakou aktivizací mládeže?

Gabriela Drastichová: Děti, které se zapojují do programu DofE od 13 do 24 let, tak se věnují dlouhodobě buď půl roku, rok nebo rok a půl čtyřem oblastem. Ty mají vykolíkované. Je to oblast pohybového rozvoje, pak je to dovednostní rozvoj, je tam dobrovolnická služba a jediná týmová aktivita, kterou dělají a nedělají ji sami, je, že vyráží někam do divočiny s partou kamarádů na expedici. Časový rámec je velmi důležitý, protože DofE od začátku říká, my v dětech budujeme nějakou vytrvalost, tak aby se potom, co je to přestane bavit po dvou, třech návštěvách dobrovolnického centra, se na to nevykašlali, ale aby tam šli i po čtvrté, protože to cítí jako své rozhodnutí, svůj závazek. Je tam spousta neúspěchů, sejdou z cesty, ale nikdy na to nejsou sami, protože v DofE mají svoje mentory, to jsou lidé, kteří jsou proškolení a pomáhají tomu mladému člověku i s tím přemýšlením o tom, co by vlastně v životě chtěl dělat. A tady jsme u té kreativity, protože my nepřicházíme s obsahem, ale přicházíme s otázkou, co by ses chtěl naučit, co bys chtěl vyzkoušet, kolem čeho obcházíš a měl jsi z toho doteď strach a chtěl bys to zkusit. A tady je moc hezké vidět, co si potom ti mladí lidé vybírají a čemu se věnují. Věnují se vaření, pečení, hře na ukulele, nebo naučení se nové skladby na hudební nástroj, skládání origami nebo žonglování. Nemusí to být akademická nebo badatelská dovednost, ale vybírají si to, co je baví, láká a věnují se tomu pravidelně po nějakou dobu.

Pracujete vůbec třeba s tématem duševního zdraví, pracujete s tím, že třeba sdílíte, síťujete se v rámci umělecké sféry, nebo to necháváte tak plynout a dneska jste si poprvé zažil něco takového a budete přemýšlet, jestli se na to napojíte víc?

Jan Pokáč Pokorný: Celkově se své písničky snažím koncipovat jako buď odlehčená sranda nebo trošku nějaké šťourání do něčeho, ale odlehčeně. Vnímám, že u ostatních kolegů, muzikantů, je téma duševního zdraví dnes velmi časté. Snažím se tomu jít vstříc dobrou náladou a tím, že si umím udělat srandu sám ze sebe, ale samozřejmě naprosto chápu, že ne vždycky to tak jde. Ale není to úplně téma, kterým bych se nějak extra zabýval. Protože já se snažím inspirovat dobrou náladou, pozitivním pohledem na svět a prostě tím se nebrat tak vážně.

Jak je to s umělou inteligencí? Je to pro vás inspirativní nástroj, pracujete s tím a myslíte si, že pro dnešní děti je to právě něco, co by je mohlo nějakým způsobem dostat k hudbě? Může vůbec umělá inteligence být na tomto poli nějakým zdrojem kreativity?

Jan Pokáč Pokorný: Rozhodně si myslím, že co vám vygeneruje umělá inteligence, to je lepší nebo minimálně srovnatelné než většina toho, co slyšíte dnes v rádiu. Je to rozhodně nová, velká věc. Všichni se toho trochu bojí, ale zároveň to dost zkouší používat, což je správně, je to nový hráč.
Dnes, když vám někdo napíše prompt do AI, tak vám to písničku udělá. Rozhodně v tomhle je to blíže všem, každý si dnes může vygenerovat písničku. Každý si může s tímhle tím hrát.

Mluvili jsme o úspěších a o tom, co všechno dobrého vzniká v kontextu kreativního nízkoprahu. Mě zajímá ještě na jaké limity narážíte v kontextu toho, o čem se tady dnes bavíme.

Marie Čtveráčková – Mary C: Říkám si, že možná by se mělo apelovat na to, abychom nenechali lidi (politické představitele, pozn.) říkat, že umělecké vzdělání není důležité a že se tak nějak postupně vytratí ze škol a nikomu to ani nebude vadit. Přijde mi důležité, že součástí hudebního vzdělávání je nějaká improvizace, společné naslouchání si. Dělání hudby společně je i předpokladem k navazování respektujících vztahů.

Mohla byste přiblížit, jaké aktivity nabízí Dům dětí a mládeže Ulita a v čem je to specifické, protože tady se nachází i nízkoprahový klub Beztíže.

Kateřina Jarošová: Co se týče aktivit, tak jsme otevření všem dětem a mládeži. To znamená, že opravdu kdokoliv sem přijde, tak zde najde své místo, a to ať to jsou děti, které třeba vyhledávají nějakou pomoc právě v nízkoprahu, tak i děti, které sem chodí na pravidelné aktivity, kroužky, jezdí na tábory a podobně. A my se právě snažíme tyto cílové skupiny stmelit, provázat a třeba i děti posouvat směrem vzhůru až do těch pravidelných aktivit, které pro někoho třeba nejsou.

Týden nízkoprahových klubů je podpořen z projektu Čas pro ČAS, reg. č. CZ.03.02.02/00/22_039/0001363, který je financován Evropskou unií.